Příkladem dynamického rozvoje v oblasti biometanu jsou Francie a Itálie, přičemž Francie svou kapacitu v rozmezí necelých dvou let zdvojnásobila a Itálie ji zvýšila čtyřnásobně. Tyto země dokazují, že správná kombinace státní podpory a investic může vést k rychlému rozvoji zelené energie.

Česká republika, bohužel, v této oblasti zaostává. S pouhými deseti biometanovými stanicemi, z nichž některé nevyrábějí kvůli vysokým cenám záruk původu, je daleko za svými vlastními cíli. Pro letošní rok je cílem vyrobit 127 milionů m3 biometanu, ale i to se zatím plní jen z malé části.

Podle mého názoru je jednou z hlavních příčin problémů nízká úroveň státní podpory, která je ve srovnání s jinými evropskými zeměmi pod úrovní 100 EUR/MWh a není příliš jasné, jak bude slíbená podpora reagovat na inflaci. V zahraničí je často podpora vyšší, zlepšují se podmínky a podpora je také valorizována o inflaci. Energetický regulační úřad (ERÚ) požaduje, aby biometanové stanice měly vyšší podíl pokročilých surovin, než ukládá zákon, s očekáváním, že tyto vstupy budou levnější. Praxe ukazuje, že některé pokročilé suroviny jsou nepatrně levnější, ale vyšší náklady na svoz, skladování a nákladnější zpracování tuto výhodu vyrovnají.

Pokud chce Česká republika splnit cíle ve výrobě biometanu, musí urychleně zvýšit podporu a zlepšit podmínky pro výrobu, jinak zůstane pozadu za svými sousedy. Je nutné přijmout efektivnější politiku, která umožní plné využití potenciálu biometanu a přispěje k energetické bezpečnosti a udržitelnosti. Je třeba zamyslet se nad tím, zda chce Česká republika výrobu metanu a s tím spojené obnovitelné zdroje energie podporovat, nebo jestli vše zůstane jen u předpisů a u planých řečí. K zelené budoucnosti máme nakročeno dobře, podaří se ale všechny cíle včas splnit?

Autor: Jan Habart
Zdroj: Ekolist.cz