Teď se k vám jezdí pro mák. Já si ale pamatuji, že dřív to bylo pro čerstvé mléko.
Jiří: To už je dávná historie. Na mléčnou výrobu se zaměřili rodiče. Jenže chov dobytka, s nímž začali po roce 89, se neukázal tady uprostřed vesnice jako úplně vhodný. Starali jsme se o sedmdesát kusů hovězího dobytka a nakonec nám hygiena, jak se zpřísňovaly podmínky, tak velký počet zakázala. Limit nám dali do dvaceti. A tohle by nás už neuživilo. Postupně jsme se proto zaměřili na výrobu rostlinou. Začínalo se na šedesáti hektarech, v současnosti už obděláváme přes čtyři sta v okolí. Chováme také okolo osmdesáti ovcí za účelem údržby evropsky významných lokalit.
A pěstujete jenom mák?
Jiří: Ale kdepak, mák není naší jedinou plodinou. Těch pěstujeme okolo dvaceti, u některých navíc ještě různé varianty. Z obilovin máme pšenici, to je taková ta základní věc, pak žito, oves nahý i obyčejný, lesknici kanárskou, proso, ještě čirok, kukuřici, té děláme čtyři druhy a ne úplně klasicky žluté. Z olejnin například zmiňovaný mák, slunečnici, světlici barvířskou, konopí nebo ostropestřec, to vše lisujeme a vyrábíme i spoustu druhů směsí například pro holuby.
Je toho dost. Zajímalo by mě, jak se s takovou pestrou skladbou dokážete vyrovnávat s nástrahami počasí? Sucha a vedra střídají povodně a kroupy, klima je často nepředvídatelné.
Jiří: To je právě jeden z těch důvodů, proč toho pěstujeme tolik. Když máte zaseté jen dvě, tři plodiny a jedna se nepovede, znamená to bolestivější pád. Jedna věc nám ale nahrává do karet. Všechny ty plodiny nesejeme naráz ve stejném období. Některé brzo na jaře, některé hodně pozdě, až po jarních mrazících. Když pak něco zmrzne, stačíme ještě zasít plodinu náhradní.
To musí být hrozně moc práce. Máte nějaké zaměstnance nebo pracují jen rodinní příslušníci?
Jiří: Jsme soběstační, co potřebujeme, si uděláme sami. Pomáhá nám jen moderní technika, jeden kombajn a čtyři traktory. S nimi jezdíme ještě k jiným zemědělcům, abychom si trochu přivydělali.
Máte vůbec čas sami na sebe?
Jiří: Samozřejmě. Zrovna jsme se vrátili s manželkou z povánočního wellness víkendu. Občas vypadnout a odpočinout si je zapotřebí. Přes léto je to složitější, ale také si ten čas sem tam najdeme. Dokonce jezdíme někdy pryč i na deset dnů.
To se dá?
Jiří: Nějak ano. Nejsme přece jediní, kdo jezdí na dovolenou. Víte, za mých prarodičů byla v zemědělství opravdu velká dřina. Ale představa, že házíte někam vidlemi něco a kolem musí být deset lidí, už dávno neplatí. Dneska je technika obrovsky výkonná. Moderní kombajn vyseče čtyřicet hektarů za den.
Dobře. Ale přece jsou v sezoně období, kdy máte hodně práce a kdy nevíte kudy kam.
Jiří: Nejsložitější je to od začátku prázdnin do konce října. V této době je ale především složité zvolit správnou dobu sklizně, aby úroda nezmokla. Když se to stane, plodina ztrácí na kvalitě, někdy i výrazně. Takže naše práce je náročná hlavně termínově. Fyzicky ani ne. O žních jen sedíte na kombajnu nebo na traktoru, točíte volantem a mačkáte tlačítka.
Vážně? Ale zeptáme se na to i vaší manželky Marcely, která si k nám právě přisedla. Dobrý den, paní Marková, co vy si o tom myslíte?
Marcela: Spíše než fyzicky je tahle práce náročná psychicky. Jako u každého soukromého podnikání, kdy se člověk musí spolehnout na sebe a nemá od zaměstnavatele berličku pravidelného příjmu. Ale je to zase vykompenzováno tím, že nejste pod nadvládou a že máte svobodu.
Čím jste jiní než ostatní farmy a proč jste dostali to prestižní ocenění?
Jiří: Většina zemědělců pěstuje plodiny pouze na odbyt, odvezou je do výkupu. Ale my se je snažíme dál zpracovat. Ocenění jsme ještě taky dostali za regenerativní zemědělství. Je to něco jako permakultura na poli, tedy takový přírodě blízký, vyvážený styl hospodaření, který podporuje její dlouhodobé zdraví. Některé procesy se prostě nechávají na půdě a jejím ekosystému. Třeba častým mechanickým obděláváním, například rytím, se narušuje její přirozená struktura a symbióza mezi rostlinou a jejím prostředím není dokonalá. Hnojiva přitom používáme, ale jen v omezené míře.
Komise soutěže hodnotila pět kritérii. Celkový vzhled farmy, organizaci práce, ekonomické výsledky, zamýšlený rozvoj a zapojení rodiny do jejího chodu. Motivuje vás to vítězství?
Jiří: Je to ocenění práce a potvrzení cesty, na kterou jsme se dali.
Marcela: Motivace to rozhodně je. Jsou chvíle, kdy si člověk samozřejmě klade otázku, jestli mu to všechno stojí za to. Srovnává se s lidmi, kteří zemědělství dělají jednodušeji, jak už říkal manžel. Produkty se odvezou z pole a hotovo. Takže když třeba někdy klesáme na mysli, a když se snižuje naše energie, tak to, že naše práce má smysl a že to tak vnímají ostatní, nás pohání kupředu.
Jak dlouhá a hluboká je zemědělská tradice vaší rodiny a vašeho rodu?
Jiří: Historicky se na místě, kde stojí náš dům, hospodařilo už od sedmnáctého století. Vypovídají o tom písemné prameny. Jinak tu žili předci mé maminky. Prarodičům ovšem sebrali hospodářství komunisti a rodiče dostali půdu nazpět po revoluci v 89.
Marcela: Kdyby ale manželova maminka necítila tenkrát potřebu na odkaz předků navázat, tak se náš život ubíral jinými cestami. Přitom měla už čtyři děti. Bylo ale důležité, že při ní stál děda, že do toho šli společně. Jinak já mám také zemědělské zkušenosti, pocházím z vesnice na Břeclavsku, obě moje babičky pracovaly v družstvu a já jim pomáhala s obděláváním zeleninového záhumenku. Takže když jsme pak s Jirkou hospodářství přebírali od jeho rodičů, nebyla to žádná oběť. Chtěli jsme oba.
Jak jste se vlastně vy dva dali dohromady?
Jiří: Potkali jsme se na tradičních slováckých hodech. Můj známý mě tehdy pozval, věděl, že rád tancuju. Tam jsme se potkali a od té doby jsme spolu. Už je to dvacet pět let.
Marcela: Bylo mně stoprocentně jasný, že k sobě patříme. Od začátku to bylo krásný. Věděli jsme to oba už ten večer po prvním setkání. Nebyla jiná volba a nebylo co řešit.
To jste měli velké štěstí. Marcela: Uvědomujeme si to a jsme za to vděční. A také na tom pracujeme, protože o vztah je nutné pečovat jak o pole.
Máte čtyři syny. Myslíte, že půjdou ve vašich stopách?
Jiří: Minimálně ti dva nejstarší, kterým je jedenadvacet a devatenáct, ti to myslím v genech mají. Taky v tom oboru studují a s námi pracují. Takže se jim snažíme vytvářet podmínky a jít jim příkladem. Našim cílem je, aby se k případnému pokračování rozhodli dobrovolně. Nutit je nebudeme.
Marcela: Nemusí pokračovat za každou cenu jen proto, že je v tomto domě třísetletá tradice. Budeme rádi, když štafetu vezmou, nám to smysl dává, ale pro nás je taky velmi důležité, aby se v tom našli a aby z nich byli šťastní farmáři.
Paní Marcelo a pane Jiří, děkuji vám za zajímavý, svěží a lidsky příjemný rozhovor a upřímně přeji, aby se vám dále dařilo.
Autor: Alžběta Janíčková
Zdroj: Regionální týdeník Znojemsko
Zdroj: Regionální týdeník Znojemsko
