Čtyřicetiletý farmář vyrůstal ve Vídni, kde vystudoval práva a ekonomii. I když s obnovou statku pomáhal svému dědovi již od gymnaziálních let, nebyl si úplně jistý, zda ho chce do budoucna převzít. „Vlastně od doby, kdy se otevřely hranice, jsme s rodiči do Blíževedel jezdili. To mi bylo sedm let a rád jsem tu trávil prázdniny. Později pro mě s přibývajícím věkem začalo být zajímavé statek rozvíjet a vtisknout mu něco svého. A když pak přišel okamžik, kdy už jsem se musel rozhodnout, jestli pracovat ve Vídni, nebo převzít hospodářství, rozhodl jsem se do Čech vrátit,“ říká Erich Vodňanský.

 

S dědou, který se na statku v roce 1931 narodil, začali usedlost intenzivně obnovovat a hospodařit. „On mi nechával volnost a předával své zkušenosti. A i když se nám někdy dařilo líp, někdy hůř, postupně přišlo rozšíření statku. První žádosti o dotace jsem podal v rámci programu Zahájení činnosti mladých zemědělců. Tehdy jsme například koupili nový traktor či kypřič půdy,“ vzpomíná majitel usedlosti, jejíž základy pocházejí z bývalé tvrze. Díky evropským fondům, které jsou podle jeho slov pro rozvoj statku klíčové, bylo možné pořídit i česačku chmele. Ten nyní pěstují na 15 hektarech a připravují rozšíření o dalších pět. Do produkce této plodiny směřovalo z evropské podpory několik milionů korun. „Náš žatecký poloraný červeňák prodáváme pivovarům v Česku i v zahraničí stále častěji přímo, nikoliv přes prostředníky. Investiční dotace v rámci Programu rozvoje venkova převážně směřovaly do chmele, který EU preferovala.“

 

Statku Vodňanský se rovněž osvědčila spolupráce s Místní akční skupinou LAG Podralsko, díky níž bylo možné získávat dotační prostředky na menší projekty, jako je třeba secí stroj nebo teleskopický manipulátor. Tyto investice zhruba do 3,5 milionu korun podle farmáře hospodaření na statku rovněž výrazně pomohly.

 

Stohektarové pozemky byly zprvu vázané hlavně na chmel a dobytek, poté přišlo rozšíření o ornou půdu. V rámci pozemkové úpravy, která po roce 1990 rušila stávající a téměř nevypověditelné družstevní smlouvy k půdě, pak mohl Erich Vodňanský přistoupit během několika let k rozšiřování polností. Statek dnes obhospodařuje 500 hektarů, z toho 300 vlastních.

„Ze začátku jsme se soustředili na tři, čtyři plodiny, které krátkodobě vynesly co nejvíc peněz. Tehdy jsme neměli potřebné zkušenosti ani prostředky. Když mi bylo 30 let, na statek jsem začal nahlížet i z jiného úhlu pohledu než jen z toho krátkodobého ekonomického profitu. Začal jsem vnímat krajinu jako celek, pracovat s půdou v dlouhodobém kontextu,“ přibližuje farmář svoji vizi. A když je to finančně trošku možné, nemusí podle svých slov cílit na maximální výnos v každém roce, ale dlouhodobě udržitelně hospodařit. Začaly přibývat plodiny a statek tak s předstihem plnil požadavky důležité z hlediska Evropské unie, aby se pole zmenšovala a pěstovala se na nich pestrá škála rostlin.

 

„V zemědělství to takto vlastně fungovalo už za první republiky, my jsme nevymýšleli nic nového. Pracovali jsme s biopásy, doplňovali další plodiny a rozdělovali plochy na menší celky,“ vysvětluje Erich Vodňanský.

 

Za svoji snahu o trvale udržitelné hospodaření v zemědělství byl nominován na enviromentální cenu Josefa Vavrouška. Další úspěch si zapsal v soutěži Pestrá krajina od Asociace soukromého zemědělství. Nadšený hospodář ukazuje, že na zemědělské půdě se dá hospodařit šetrně i v konvenčním zemědělství. Farma se věnuje rostlinné výrobě a chovu skotu, ale zároveň klade obrovský důraz na potřeby krajiny. I proto hospodaří na rozdíl od dnes často běžných postupů na menších políčkách, preferuje biopásy hýřící pestrou směsí rostlin a biokoridory z původních druhů stromů. Farma je zároveň otevřená všem, kteří se chtějí o těchto šetrných způsobech hospodaření něco dozvědět.

 

„Naše rodinná filozofie vychází z tradic převzatých od předchozích generací. Zemědělství tehdy nebylo vnímáno jen jako produkce potravin a cesta k ekonomickému zisku. Jeho nedílnou součástí byla i zodpovědnost za ekologickou stabilitu a tvář krajiny,“ zdůrazňuje Erich Vodňanský