Kůrovcová kalamita změnila české lesy i české lesníky. Od nového roku přestala platit v souvislosti s kalamitou zavedená opatření a současně vstoupila v platnost velká novela lesního zákona, což je nejzásadnější změna za třicet let.

Novela dává vlastníkům lesů větší prostor rozhodovat, jak mají jejich lesy vypadat. Umožňuje vznik hospodářských lesů bližších pralesu než plantáži, odolnějších vůči kalamitám, a to včetně kůrovce. Jsou ale Češi na takovou změnu připraveni?    

Ve dvoudílném rozhovoru se do lesa vydáváme s Tomášem Vrškou, ředitelem univerzitního lesního podniku, který dlouhodobě prosazuje přírodě blízké hospodaření a jako expert se podílel na novele lesního zákona. První díl si můžete přečíst zde.

Před měsícem oficiálně skončila kůrovcová kalamita a začala platit velká novela lesního zákona. Vy jste se na ní podílel jako expert. Novela má dát vlastníkům větší svobodu, jak má jejich les vypadat. Je to tak?

Do jisté míry ano. Doteď bylo natvrdo stanovené, že když obnovujete les, musíte v něm mít povinný podíl melioračních a zpevňujících dřevin, nebo musíte v porostech do čtyřiceti let povinně provádět výchovné zásahy. A hlavně byly všechny klíčové ukazatele stanoveny vůči jedinému ukazateli: věku porostu. Nový zákon už to nevyžaduje tak tvrdě, máte větší volnost.

Pokud jste optimista, tak je u nás dost osvícených majitelů a lesníků, aby vznikaly přírodě blízké lesy. Pokud nejste, tak zákon usnadňuje cestu ke smrkovým plantážím. Jak to vidíte vy?

Zákon neusnadňuje cestu ke smrkovým plantážím, ta je stejná jako dřív.

Ale začnu hodnotovým argumentem. Považuji se za občana v havlovském smyslu slova. Občana, který potřebuje svobodu, k ní se pochopitelně váže odpovědnost. Minulý lesní zákon, který platil třicet let, svobodu rozhodování do jisté míry potlačoval. Od revoluce jsme se ale přece hodnotově posunuli a už nepotřebujeme zákon, který ve vlastníkovi a priori vidí někoho, kdo chce les vyrabovat.

Nedovedu ale říct, jestli mluvím za čtvrtinu nebo tři čtvrtiny lesníků. Klidně mi můžete říct, že jsem v bublině těch „přírodě blízkých“ a já vám to nebudu moct vyvrátit.

Jen se ptám, jak je vaše bublina velká.

To nevím. Ale troufám si říct, že 95 procent lesníků v ní si uvědomuje, že změnu musíme udělat. A považují za dehonestaci svého vzdělání, když jim někdo stanovuje úzké mantinely.

Vyletěly luftem

Část majitelů ale pořád vnímá meliorační dřeviny jako něco, co jim brání pěstovat ekonomicky výhodnější plantáže smrků. Proč by je teď sázeli?

Meliorační dřeviny dávají smysl a stát na ně vyplácí podporu. Ta by měla pokračovat. Říkám vám, že 99 procent vlastníků po ní sáhne i dál, aby měli každý měsíc na výplatu pro lesní dělníky. Když vám někdo zaplatí polovinu ceny sazenic, hlavně po kalamitě, tak to strašně pomůže.

Dřív byl zisk z prodeje dříví vysoký a výrobní náklady nižší, takže jste měli slušný polštář. Dnes je to mnohem našponovanější. Do toho přicházejí nepředvídatelné výkyvy trhu, které neovlivníte. Patřím k těm, kteří se zasazovali o změnu zákona s tím, že příspěvky budou dál vypláceny. To říká i dnešní ministr zemědělství.

Kdo měl s melioračními dřevinami problém, ten je z lesa stejně vyřezal. Pokud máte povinnost dát na nějaký typ stanoviště třicet procent listnáčů a nelíbí se vám to, tak prostě každou třetí řadu vysázíte bukem, dubem, jedno čím. Pak počkáte, až vám orgán státní správy zkontroluje, že máte zajištěnou kulturu (porost, který už přežije bez vnějších zásahů, pozn. red.).

U první prořezávky pak řeknete dělníkovi, ať vyřeže každou třetí řadu, tedy všechny listnáče, u smrku jen každý třetí strom. Schematické prořezávky jsou úplně špatně, ale někteří je holt dělají. Takže kdo nechtěl, tak se melioračních dřevin stejně zbavil. Stát mu na to navíc dal peníze, takže ty pak vyletěly luftem. Za mě je lepší, když nedostanete příspěvek na stromy, kterých se pak stejně zbavíte. Les není kukuřičné pole, je mnohem variabilnější.

A kůrovec připomněl, že není úplně rozumné listnáče vykácet.

Listnáče zvyšují odolnost lesa, ale ze všeho nejdůležitější je změnit prostorové uspořádání. Druhovou skladbu taky, ale klíčová je prostorová diverzita. Sousední stromy by měly mít různou tloušťku, výšku a k tomu v prostoru variabilní, řekl bych amébovité, plošky různých růstových fází – jakousi jemnou a pestrou prostorovou mozaiku v krajině.

Předloni vyšel článek v impaktovaném časopise Forest Ecology and Management, což je jedna z vlajkových lodí lesnické vědy. Popisuje různé rakouské majetky: někde se hospodaří pasečně, jinde nepasečně, zpravidla výběrným způsobem. Říká, že u strukturovaných, přírodě blízkých lesů je o cirka 35 procent nižší míra poškození při větrných disturbancích, což je nejčastější poškození porostu. Pak se není o čem bavit.

Čímž se vracíme k otázce z první části rozhovoru, jestli jsme připraveni na příštího kůrovce.

Osobně si myslím, že prostě přijde. Novela umožňuje používat modely přírodě blízkého hospodaření, to znamená vytvářet odolnější lesy. Což dosavadní zákon neumožňoval. Mimochodem ještě před novelou jsme díky osvícenosti nové generace lidí na ministerstvu zemědělství prosadili prováděcí vyhlášku, která už umožnila začít lesnické plánování pro nestejnověké lesy.

Nový zákon je v tomto směru obrovský pokrok. Ale ano, zároveň umožňuje někomu, kdo je úplně zatvrzelý, dál pěstovat les věkových tříd třeba s jednou dřevinou. Jenže tomu nezabránil ani předchozí zákon.

‚Tohle všechno je blbě‘

Takže věříte, že si plantážníci k přírodě blízkému hospodaření najdou cestu?

Před 25 lety jsem si myslel, že má zákon přitvrdit a říct – a teď přeženu –, že všichni lesníci jsou povinni pracovat s modely přírodě blízkého hospodaření. To je nesmysl. Už si to dávno nemyslím, ale jako mladý jsem to tak měl.

Proto to i někteří lidé z nevládek vidí strašně jednoduše. Také jsem to tak viděl, nesměju se jim, neodsuzuju je. Jen na rovinu říkám, že teprve, když v tom jste až po uši, pochopíte, jak je taková změna těžká a proč nelze přírodě blízké hospodaření nařídit.

Jak těžká je?

Musí být splněny tři podmínky: za prvé, vy jako lesník to musíte chtít. Pak vám to musí umožnit vlastník, někteří mají s přírodě blízkým hospodařením problém. A za třetí to musíte umět, někde se naučit praxi.

Když nastoupíte jako správce lesa, část svěřeného majetku, někdy i celý, nejspíš bude smrková monokultura. Strukturu lesa, na rozdíl od dřevinné skladby, můžete změnit hned zítra prvním zásahem, který se sprejem vyznačíte. Nemusí pro vás být ztrátový, jen musíte vědět, jak na to.

Zvenku to vypadá jednoduše, ale není. Musíte pochopit, co se v přírodě blízkém lese měří a proč, najednou se rozhodujete podle úplně jiných dat než dřív. Musíte se naučit jiný systém vyznačování těžeb, spojený s jiným způsobem dopravního zpřístupnění. A musíte proškolit těžaře. Dnes se to učí u nás ve škole, ale když přijdete do praxe, kde se to dělá postaru, za pár let všechno zapomenete.

To celé je obrovská mentální změna. Vezměte si, že dvacet let budete dělat slabé podúrovňové probírky, pak přijde nějaký fořt po škole a řekne „chlapi, tohle všechno je blbě“. A rovnou vám, zasloužilým lesníkům, začne vysvětlovat, že jsou tady nějaké vědecké poznatky a že teď budete dělat silné úrovňové probírky. Je to strašně dlouhý proces, než si v sobě všechno překlopíte, přiznáte si, že to možná doopravdy bylo blbě, i když to dřív bylo v metodických návodech. Lesník je od přírody konzervativní, protože les roste pomalu a vás to celý život formuje.

Jak dlouho vlastně trvá, než se takové změny projeví?

Dlouho. Nadšeně uděláte první strukturující probírku. Za osm let ji ve stejném porostu zopakujete a teprve pár let po druhé probírce bude konečně jasné, jestli uvolněné stromy zareagovaly větším přírůstem. Po nějakých dvaceti letech uvidíte, že se to vážně mění. Výškou, tloušťkou i strukturou. Teprve tehdy získáte dílčí jistotu, že to vlastně není špatně. A do důchodu vám zbývá patnáct let. 

Tvořivé síle přírody vstříc

Pojďme se vrátit k zákonu. Tvrdíte, že má být co nejstručnější. Proč?

Les je živý organismus, práce s ním je tvořivá. Když přijdete k nám do univerzitního lesa, tak jinak vybíráme stromy na severním svahu s vápencovým podložím, jinak přes údolí Svitavy, kde se daří zase jiným směsím dřevin na jiném podloží. Krásou lesnictví je právě tahle variabilita. Pro mě je to site specific povolání. To není tak, že jedete pořád stejný profil v železárnách.

A stanovištní variabilitu nelze sevřít do detailů sepsaným zákonem. Lesní zákony v Německu nebo ve Švýcarsku jsou krátké texty. Jezdíme se tam učit nejenom pěstební postupy, ale i pochopit legislativu. Jsou dál, protože je tamní společnost svobodná a zodpovědná. A když lesníkům nedáme prostor, když nebudou mít svobodu volby, tak se to tady nikdy zásadně nezmění. Problém je, že si budete muset počkat dalších padesát let, než se ukáže, jestli našli i tu odpovědnost.

Druhá motivace pro liberalizaci lesního zákona je pragmatická. Cokoli v něm nařizujete, cokoli nařizujete v jakémkoli zákoně, by mělo být kontrolovatelné.

A sankcionovatelné.

A vymahatelné. Když pojedete rychle na padesátce, zaplatíte pokutu. Když to uděláte několikrát, dostanete body a nazdar.

Dosavadní lesní zákon říkal striktně, do kolika let v lese musíte udělat tohle a jaké máte mít procento tamtoho. Určoval, jak má váš les vypadat. Ale přírodě blízké hospodaření využívá, máme na to poetickou frázi, tvořivé síly přírody. Plantáž klonů topolu, kde rostou stromy ve sponu čtyři krát čtyři metry a kterou za dvacet let sklidíte, není příroda. To je kukuřičné pole. Nic tam nehnízdí.

Místo toho bereme inspiraci v dynamice přirozených lesů. Hledáme při tom míru, kdy ještě můžeme nechat tvořivé síly přírody působit a kdy už je nutné růst usměrnit. Protože cílem přírodě blízkého hospodaření je totéž, co u pasečných modelů – kvalitní dříví. Ale klíčové je mít co nejkomplexnější ekosystém, ten je stabilnější než jednovrstevná monokultura. Proto taky pracujeme s podporou biodiverzity, necháváme v lese biotopové stromy, mrtvé dřevo. Šetříme tím náklady, právě ty totiž lesnictví drtí nejvíce, pořád rostou.

Do jehličnaté monokultury vkládáte spoustu úsilí: sázíte, ožínáte, natíráte proti okusu, děláte x probírek. Přírodě blízké lesnické hospodaření nepotřebuje tolik vstupů, takže je nadějí do budoucna. Kdo v lese nesníží náklady, ten nepřežije. Nebo budeme stejně zdeformovaní jako zemědělství: loni do něj šlo na dotacích kolem padesáti miliard korun, polovina z Unie a polovina z našeho. Víte, kolik do lesnictví?

Netuším.

Něco přes dvě miliardy. Musíme se postarat sami o sebe. Nechceme skončit jako zemědělci, chceme zůstat svobodní. Jestli má něco smysl dotovat do budoucna, tak je to plnění ekosystémových služeb, přitom u bohatě dotovaných zemědělců na ně společnost rezignovala. Všichni je automaticky očekávají od lesníků.

Jsem optimista

Mluvili jsme o vymahatelnosti zákona.

To souvisí. Novela vám umožňuje být kdekoli na ose od topolové plantáže k přírodě blízkému lesu. Dosavadní lesní zákon vám do jisté míry říkal, co v kterém věku udělat, a petrifikoval tím les věkových tříd. Přírodě blízké hospodaření s věkem vůbec nepracuje. Nevíte, kolik stromům ve vašem lese je. A vědět to ani nemůžete. Když něco plácnu, je to od jednoho roku do sto padesáti. Místo toho měříte přírůst dřeva, tloušťku stromů. Od toho se odvíjejí vaše zásahy, ne od věku. Tuhle variabilitu nemůžete popsat žádným zákonem, žádnou jednoduchou šablonou.

Abych ale nekřivdil: les věkových tříd tady jakž takž fungoval 250 let. Když se za Marie Terezie zaváděl, zachránil Evropu před energetickou krizí. Ve své době byl nesmírně pokrokový. Dnes je zastaralý.

Co tedy chcete kontrolovat a vymáhat?

Velikost holiny, dobu zajištění porostu, počátek obnovy porostu, jako dosud. Když ale provozujete přírodě blízké hospodaření, netýká se vás to. Pokud máte pod kontrolou zvěř, tak přirozené zmlazení bez problémů odrůstá a holiny neřešíte. Obnova lesa probíhá těžbou jednotlivých stromů nebo malých skupinek. Jediné, co lze v takovém lese kontrolovat, je udržení korunového zápoje. V novém zákoně tento ukazatel nahradil zakmenění, které dává smysl v lese věkových tříd, ale v nepasečně obhospodařovaném lese ne.

Proto jsme chtěli liberalizaci zákona, bez ní nemůžeme přírodě blízké hospodaření dělat. Když přijedete do Bavorska, většina majetků pracuje s přírodě blízkými modely, s omezením lidských vstupů. Co tam poroste, určuje více příroda a méně člověk. Protože jde o peníze, to si řekněme na rovinu. Je to pragmatické rozhodnutí. A je to win-win strategie pro společnost i pro přírodu.

A když přijedu do Křtin?

Tohle je fotka našeho lesa z dronu (výše). Představte si, že byste to měl popsat jako les věkových tříd. Podle barev vidíte, že to jsou různé dřeviny, nejméně deset druhů, jehličnany i listnáče. Mají velké koruny, protože je uvolňujeme, aby byly lépe připravené na stresové periody a také aby více přirůstaly. Jsou tam malé porostní mezery, aby dolů prošlo světlo. Dole jsou podkápky, které čekají na svou chvíli, až se těžbou jednotlivých stromů uvolní zápoj. Les je texturně diferencovaný, a když stojíte dole, je tloušťkově i výškově různorodý.

Podle starého zákona a vyhlášky byste musel určit věk porostu, maximálně ho zdrcnout do tří etáží a ignorovat vtroušené dřeviny. Bylo by to na sílu, na náš les by to nesedělo. Což je problém, protože z těchto dat odvozujete závazné ukazatele, a když jsou data silně chybová, pracujete s nesmyslem.

Uniformní les jde dobře popsat, má stromy stejných dimenzí a věku a můžete ho na dálku kontrolovat. Co chcete kontrolovat na tomhle? Můžete hlídat leda to, jestli tam je dodržen minimální zápoj a není tam holina, nic víc.

Shora to vypadá spíš jako prales než hospodářský les.

Vizuálně možná, ale ze země poznáte rukopis lesníka – tedy přítomnost kvalitních rovných kmenů, které jsme dosáhli pěstebními opatřeními. Jako lesník jsem začínal v devadesátkách v národním parku Podyjí. Doteď tam bydlím, mám k němu velmi osobní vztah.

Takže v pralese jste začínal.

Na Podyjí jsme byli první, kdo začínal s opravdovým obnovním managementem lesů, to je úplně jiný svět než lesnické hospodaření. Tam obnovujete kvazipřirozený stav a ještě víc čerpáte ze znalostí dynamiky přirozených lesů. Ty jsem zkoumal dvacet let. Mám díky tomu po celé republice hodně přátel z ochrany přírody. A hodně mě mrzí, když mi dnes někdo říká, že spoluprací na přípravě liberálnějšího zákona jsem na ni rezignoval. Nerezignoval, jen teď dělám v hospodářském lese, ne v národním parku – pro ten je důležitější zákon o ochraně přírody.

Když jsme v devadesátkách začínali v našem sdružení Pro Silva Bohemica, rýpali do nás, že jsme partyzáni, pár desítek správců, kteří to dělají jinak. Většinou v nestátních lesích, tam lesníci víc přemýšlí, protože mají přímou vazbu na výsledek hospodaření. Ale pak jsou lesníci u státních lesů, kteří říkali, že by to také zkusili. Teď se do toho díky novele můžou bez obav pustit. Proto jsem optimista.

Když se na to dívám v evropském kontextu, tak ano, u nás je změna pomalejší než jinde. Ale to neznamená, že to nepůjde. Je to běh na dlouhou trať, na celý život. To mi vyhovuje.