Strakatá telátka dostávají v ohrádce napít mléka. Není to ale tak jednoduché, protože se všude pletou slepice, které pobíhají volně po dvoře. Je to jako z pohlednice, krásně to tady voní senem a v pozadí se tyčí velké majestátní Alpy, před kterými jsou zelené louky.
Tohle všechno je farma Barbary a Martina Spielmannových. Není to ale jen tak obyčejné hospodářství, protože letos oslaví i jeden velmi důležitý milník. „Dostaneme označení Erbhof, tedy dědičný statek. To může získat jen hospodářství, které je nejméně dvě stě let ve stejné rodině,“ pyšní se Barbara Spielmannová.
A rodinná historie má pokračovat. Hospodářství chce jednou převzít jejich nejmladší syn. Statek přitom zůstává poměrně malý. Spielmannovi mají osmnáct dojnic a víc jich prý ani nechtějí. Právě taková rodinná hospodářství jsou pro Tyrolsko typická.
„Chceme, aby se ta práce pořád dala zvládnout. Zvířata jsou pro nás jako rodina. Nemá smysl, abych dojila sto krav. Raději zůstaneme menší. Máme navíc další zdroje – sad, penzion nebo náš samoobslužný obchůdek,“ přibližuje farmářka.
Spokojený dobytek, spokojený život
Také rytmus hospodaření se tu pořád řídí způsobem, který znaly předchozí generace. Na léto část dobytka odchází na almy – horské pastviny vysoko nad vesnicí. Dole se mezitím sekají louky a suší seno na zimu. A zvířata tu nejsou jen součástí hospodářství.
„Je to prostě náš život. Neumíme si ho bez zvířat vůbec představit. Každé známe jménem, každé ho dostane hned po narození. Žijeme s nimi, trápíme se s nimi. Když se daří dobře zvířatům, daří se dobře i nám,“ vyzdvihuje Barbara Spielmannová.
Takový život má ale i svoje omezení. O tom, co budou Spielmannovi dělat zítra nebo za týden, totiž nerozhodují vždycky jen oni. „Pryč můžeme maximálně na den nebo dva. Když se má některá kráva telit nebo je nemocná, dovolenou prostě posuneme. Jinak to nejde,“ podotýká farmářka.
Jenže ani život podřízený statku dnes neznamená, že statek uživí rodinu. O pár kilometrů dál ve Wildermiemingu hospodaří Zauscherovi. Mají kolem 80 kusů skotu, tedy výrazně víc než Spielmannovi. Přesto podle Isabelly samotné zemědělství rodinu neuživí.
„Kdybychom naše brambory prodali velkoobchodu, dostaneme za kilo patnáct centů. Z toho se nedá žít. A s mlékem je to stejné. Jeho cena je skoro jako před čtyřiceti lety, zatímco všechno ostatní pořád zdražuje,“ stěžuje si Isabella Zauscherová.
Šest apartmánů, které Zauscherovi vybudovali přímo na statku, proto není jen přivýdělek. Právě jejich pronájem je dnes hlavním zdrojem příjmů rodiny. A kdo podobnou možnost nemá, musí si často vydělávat jinde.
„Je tu taky spousta farmářů, kteří chodí ještě normálně do práce. A to, co vydělají, pak stejně dají zpátky do statku. Musí, protože jen z farmy se žít nedá,“ upozorňuje Isabella Zauscherová.
‚Člověk to musí dělat s vášní‘
V Tyrolsku je dnes necelých 11 tisíc zemědělských podniků. Výrazně ubylo těch nejmenších. Jen mezi lety 2022 a 2024 se počet statků do pěti hektarů snížil o víc než polovinu. Nízké výkupní ceny ale podle Isabelly nejsou jediný problém.
Vadí jí i to, že zatímco evropští farmáři musí plnit řadu pravidel, na zdejší trh má přicházet další levnější produkce ze zahraničí. „My musíme dodržovat spoustu pravidel. Máme přesně dané, co můžeme používat na polích nebo čím můžeme krmit zvířata. A pak sem má přicházet levné maso ze zemí, kde platí jiné podmínky. To nám připadá nespravedlivé,“ podotýká Isabella.
Právě kombinace dlouhých pracovních dnů a nejistého výdělku podle ní rozhoduje o tom, kdo je ochotný na statku pokračovat. „Člověk to musí dělat opravdu s vášní. Jinak by s tím vlastně měl raději přestat,“ glosuje farmářka.
A právě na tom prý dnes stojí budoucnost řady zdejších statků. Nestačí najít někoho, kdo bude chtít v rodinném hospodaření pokračovat. Musí také najít způsob, jak se jím uživit.
Autor: Bára Vránová
Zdroj: iRozhlas.cz
