„Tady všude byla kdysi voda,“ máchá rukou na všechny strany krajinný ekolog Vojtěch Šťastný. Jedeme vyschlou krajinou, po obou stranách se do dálky rýsují pole. Na jednom z nich se zvedá mohutný mrak prachu – traktor s pluhem se snaží zkypřit půdu. Zbylé lány jsou pusté a bez života.

V tom ale prudce zahneme doleva a zastavíme u hráze s rákosím. „Jsme na místě,“ hlásí biolog. Tohle je slavný mokřad u Sedmihorek.

Prodíráme se hustým porostem, rákos nám sahá až nad hlavu. Pod nohama čvachtá bláto. Pak se před námi náhle otevře nečekaný výhled: malebná tůně. Na hladině klidně plují čtyři labutě, kolem nich hbitě krouží ledňáček. Břehy lemují ostřice a v nich se krčí ropucha.

„Tohle je vůbec největší tůně, která tu spolu s revitalizací vnikla. Celkem jich máme čtrnáct,“ poučuje mě hned Vojtěch Šťastný a pokračuje: „Ještě před deseti lety tady vůbec nic nebylo, našli bychom jen vyschlou rákosinu s kopřivami a odvodňovací kanál. Pokud bychom sem tedy přišli v létě, v době největšího sucha, museli bychom se k jakékoliv vodě prokopat. Byla by asi sedmdesát centimetrů pod zemí.“

Pavouk z trubek

Krajina totiž byla upravená – prošla několikerou meliorací. To znamená důkladným odvodněním. „Lidé ji vysoušeli proto, aby na ni mohli s těžkou zemědělskou technikou. Jinak by stroje do měkké a vlhké půdy původního močálu zapadaly,“ vysvětluje Šťastný. První meliorace se podle něj odehrála někdy v šedesátých letech minulého století, po ní následovalo ještě několik dalších. „Poslední masivní vlna odvodnění přišla začátkem devadesátých let,“ dodává. Celkem se tak vysušilo na 650 hektarů polí.

Voda z krajiny se odváděla hustou sítí podzemních trubek, které byly napojené na hluboký kanál. Ten pak ústil do uměle narovnaného koryta říčky Libuňky, jímž pak vláha odtékala pryč. „Všechno, co sem napršelo nebo steklo prostřednictvím okolních pramenů, tak okamžitě zmizelo,“ popisuje ekolog.

Jenomže ani to nakonec zemědělcům nepomohlo. „Ukázalo se zkrátka, že se zdejší půda k hospodaření nehodí,“ pokračuje Šťastný. Pole a louky už ale nikdo do původního stavu nevrátil. Zůstaly ležet ladem a změnily se v zanedbanou suchou pustinu. Ta postupně zarůstala travinami a křovisky.

Dokud se jí nechopil právě Šťastný a jeho pozemkový spolek Sedmihorské mokřady. „Rozhodli jsme se navrátit celému území původní ráz,“ říká dnes třiatřicetiletý ekolog. Nejprve vytvořil návrh revitalizace a pak začal vykupovat vytipované pozemky – spolu s pozemkovým spolkem a Společností pro Jizerské hory. Projekt podpořila i Nadace Ivana Dejmala pro ochranu přírody.

„Dnes máme asi čtyři hektary půdy, na dalších působíme se souhlasem jejich vlastníků,“ vypočítává. S výkupy a přeměnou území mu pomáhají hlavně veřejné sbírky a dotace – do projektu už díky tomu mohl vložit několik milionů korun. „Většinu pozemků vlastní naštěstí lidé, kteří je zdědili po předcích a chtějí je nějak smysluplně využít. Nejde o vychytralé spekulanty, kteří by na nich chtěli vydělat,“ podotýká.

Další části získal spolek od státu. „Což bylo paradoxně nejproblematičtější, protože šlo o vybudované kanály. Legislativa přitom nedovoluje tyto kanály jen tak zasypat. I přes veškeré debaty o suchu je stále nastavená tak, že se stát musí o svůj majetek řádně starat, což v případě odvodňovacího zařízení znamená odvodňovat,“ popisuje Šťastný. Pomoci proto musela i Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK), která sehrála roli jakéhosi prostředníka. „Stát převedl kanály nejprve výjimkou na ni a ona je pak ze své správy vyřadila ve prospěch revitalizace,“ dodal.

Vznikl tak prostor, který se znovu mění v původní mokřad – ochranáři síť trubek vyhrabali, nebo alespoň přerušili. Zahradili také odvodňovací kanály. „Rašeliniště, které tvoří základ celého území, se tak znovu může sytit vodou z okolních pramenů,“ říká.

Voda pro 350 lidí na rok

Podzemní měření navíc podle něj ukázala, že se voda v takto upravené krajině skutečně udrží – a to bez ohledu na počasí. Když ochranáři porovnali množství vláhy v revitalizovaném a neobnoveném mokřadu, zjistili neuvěřitelnou věc: „Jen během dvou let se v této půdě nahromadilo 11,5 tisíce metrů krychlových vody, což odpovídá zhruba pěti olympijským plaveckým bazénům nebo roční spotřebě 350 lidí,“ přiblížila proměnu šestihektarového území i mluvčí Českého svazu ochránců přírody Zuzana Kučerová.

Podle šéfa Agentury ochrany přírody a krajiny Františka Pelce se proto dostala snaha o obnovu mokřadů i do Národního plán obnovy přírody. „Tento plánovací dokument se soustředí na chráněná území i na volnou krajinu. Snaha o obnovu mokřadů je zásadní,“ uvedl.

Rohaté ošetřovatelky luk

Projekt Sedmihorského mokřadu přesto nekončí – ochranáři se teď chtějí zaměřit i na podobu vlhkých luk v okolí. „I ty chceme postupně obnovit a znovu z nich udělat druhově pestré a květnaté louky. Dnes jsou totiž porostlé hlavně ostřicí a rákosem,“ říká ekolog Šťastný.