Takhle napsáno to všechno vypadá docela jednoduše, ale cesty k sedlačení nejsou vždy tak přímé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Martinovi se sice na otcově znovuzrozeném statku líbilo, přesto však vystudoval střední školu v Plzni, přitom soukromě studoval operní zpěv, a navíc ještě v jeho studiu pokračoval na vysoké škole pedagogické. Zpíval pak v opeře, ale jako externista. Dosud se hudbě věnuje, avšak ne na plný úvazek. Nicméně něco se v něm najednou zlomilo, a jak sám řekl: „Selské kořeny se nezapřou.“ A tak se posléze rozhodl pro zemědělství, pro chov dobytka a péči o krajinu.

Co bylo tím posledním hřebíčkem, zlomem či motivem, že jste opustil zpěv i angažmá v divadle, a rozhodl se pro sedlačení?

To bylo, jako když něco spadne z čistého nebe. Nečekaně. Ale možná, že ne až tak nečekaně. Asi bych nejprve řekl, že selské kořeny se vážně nezapřou. Nejdřív jsem však dělal muziku, to ano, byl jsem v divadle, zpíval, ale najednou mi to přestalo trochu dávat smysl. Bylo mi jednadvacet a sledoval jsem, jak se otec pustil do hospodaření, začal to rozjíždět, dařilo se mu, no a já jsem pak naskočil do toho rozjetého vlaku. Přišlo mi skvělé, že bych mohl dělat něco, co má smysl.

Ono kolikrát v té muzice, ať působíte kdekoliv, přijdou takové momenty, kdy si člověk říká, že žádné hodnoty nijak moc nevytváří. Hrajeme si a zpíváme, a vše se jaksi ztratí. U mě ten zlom, ten klíčový moment, přišel zčistajasna. Bylo mi pětadvacet, to bylo v roce 2011, kdy jsem jel sám na první výstavu hospodářských zvířat, vezl jsem tam jalovice, a to pro mě bylo něco jako křest ohněm. Tehdy jsem najednou naskočil do výstavnictví, do byznysu s dobytkem, a náhle jsem stál na vlastních nohách. Tedy musel jsem, a mně se to najednou líbilo. Byl jsem v tu chvíli totiž opravdu sám, otec onemocněl, nemohl jet, takže všechno bylo na mně. A řekl jsem si, že to je přesně ono. A vzápětí jsem se zapojil do hospodaření naplno. Do chovu dobytka, máme čistokrevné angusy, zhruba šedesát matek v kontrole užitkovosti, tvoříme krajinu, sázíme stromy, remízky, snažíme se udržovat vodu v krajině...

Ano, při přebírání ocenění v programu Pestrá krajina jste se zmínil o tom, jak je důležité, aby krajina „nějak vypadala“, aby byla oduševnělá. A jak tomu může i jedinec napomoci. Ovšem jen když k tomu najde lidi, lidi, se kterými souzní, a také odpovídající lidi na důležitých místech.

Přesně tak to je. Takové lidi mám v rodině, v místě, kde žijeme, na obecní úrovni, ale třeba také na plzeňském biskupství, se kterým úzce spolupracujeme již jedenáct let. Ale je to, jak říkáte, v lidech, pronajali jsme si od biskupství pozemky na Klatovsku, již v první vlně, kdy to šlo.

A když posléze nastala druhá vlna církevních restitucí, už jsme měli na co navázat. Již jsme se znali. Ono je to totiž tak, někde si lidé nesednou, někde je tvrdošíjný sekretariát, kde jsou lidé, kteří vystupují za církev, ale nedělají jí moc dobré jméno. Je to o lidech, ano. Chce to umět si věci říct a chtít se pochopit. U nás to jde. Říkám, že jsme na jedné lodi, církve dostaly úplně stejný zásah jako rodinné farmy. A také posléze dostávaly restituce, a musejí se s tím nějak popasovat. A to, že jdeme kolikrát spolu ruku v ruce, umožňuje vytvářet spoustu pěkných věcí. Když vznikají hezké projekty, tak stopa v krajině i v myslích lidí zůstává, a já věřím, že napořád. Mám například na mysli stavbu kaple u obce Kydlina, obnovu polní cesty a zbudování křížové cesty. Zkrátka chceme ukazovat, že to jde.

Věřím, že si ale také najdete chvíli na to si zazpívat, ostatně se zdá, že jako sedlák máte důvod ke zpěvu...

To zcela jistě. Důvod je třeba už to, že hospodaříme jako rodina, máme syna Filipa, je mu deset let. Žijeme na statku ve Zbyslavi. Spolupracuji s otcem, který hospodaří kousek vedle, na zhruba stejně velké farmě v Kvaslicích. Máme synchronizovanou techniku, vycházíme si vstříc, zejména pak pokud jde o zvířata, a je velká výhoda, že se můžeme při spoustě činností zastoupit. Takhle hospodaříme od roku 1998, já jsem zapojený naplno od roku 2011 a samostatný od 2013. Ale, abych doodpověděl na otázku, zpívám dál, ale tak ze zájmu, například nyní, před pár týdny, jsme měli premiéru muzikálu Fantom z La Galette, kde zpívám hlavní roli. Ano, je mi do zpěvu.

Vaše stopa v krajině je zřetelná, střídají se pole, pastviny, jsou zde přirozené mokřady, voda vám není lhostejná...

Na to odpovím slovy básníka Jana Skácela, že vodní hladina je zrcadlo hvězd, a já se podle toho řídím. V té básni Modlitba za vodu, kterou pro Hradišťan zhudebnil Jiří Pavlica. je doslova toto: „Chraňte tu vodu a nenechte oslepnout prastaré zrcadlo hvězd.“

No a vůbec, když je člověk spjatý s přírodou, a je každý den se zvířaty, tak zároveň vnímá, zda je vody dostatek, anebo ne. Když je vše v pořádku, vidím spokojené krávy s telaty a vnímám mír a pohodu. Ovšem kdyby napajedla vyschla, tak to by byl zapeklitý problém. Proto beru jako osobní povinnost chránit toto bohatství, které máme. Ano, bez vody nelze existovat.

- - -

Pozemky, na kterých Martin Nejdl hospodaří a pase dobytek, naštěstí nebyly v minulosti meliorovány, takže jsou zde přirozené mokřady, a bude zde možné vybudovat rybník. Je v plánu. Skácelova Modlitba za vodu končí tím, že „voda si na nás stýská“, avšak u Nejdlů se žádné takové stýskání neozývá.

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 3/2026), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.