Měl jsem tu čest být dvě desítky let v čele autentické organizace českých soukromých zemědělců – Asociace soukromého zemědělství ČR, sdružující více než dvě tisícovky skutečných sedláků z celé republiky. Jana Velebu jsme celou dobu vnímali jako prototyp bývalého bolševického nomenklaturního kádra, který kudy chodí, tudy radí, aniž by sám ve svém podnikání cokoliv dokázal. Postupem doby jsme na jeho neustálé nářky či vyhrožování blokádami a stávkami v podstatě přestali reagovat a vnímáme ho spíše jako trapno-směšnou figuru. Velebovi a jeho generačním i ideovým socialisticko-zemědělským souputníkům se však podařilo vytvořit v nezemědělské veřejnosti o českém zemědělství a venkovu takový obraz, že i ekonom tak nesporné erudice jako Karel Kříž, je bere jako jediné reprezentanty agrárního sektoru a v polemice s nimi zapomíná na podstatná fakta.
Jako ekonom má samozřejmě pravdu v tom, že dotace pokřivují trh. Nelze však zapomínat, že v Evropě (ale i např. v USA) jsou dotace v prvé řadě platbou za tzv. „veřejné zboží“, což v tomto případě znamená především obdělanou krajinu, živý venkov a bezpečné a zdravé potraviny.
Tím dotace neobhajuji, pouze konstatuji, že porovnávat například nároky na hygienické, ekologické či byrokratické standardy v EU a v rozvojových zemích prostě není možné. Tyto nároky (často určitě přehnané či dokonce nesmyslné) stojí ohromné peníze a někdo je prostě musí zaplatit. To budˇmůže být zákazník v obchodě, nebo daňový poplatník.
Západní svět zvolil variantu druhou, což se nám nemusí líbit (a mně osobně také nelíbí) a což velmi pravděpodobně podkopává naši konkurenceschopnost, ale bohužel tomu tak je a asi to hned tak nikdo nezmění.
Dovolím si říci, že o tom něco vím – nejen že jsem navštívil desítky farem po celém světě, ale hlavně již 21 let hospodařím na vlastní farmě ve středních Čechách. A věřte, pane Kříži, že se na ní snažím přesně o to, o čem vy píšete – nejen vyrábět a poskytovat to, o co je na trhu zájem, ale také přispívat ke vzhledu a údržbě krajiny kolem a životu na vesnici. Na farmě provozuji vlastní mlékárnu, kde vyrábím dvanáct druhů mléčných výrobků, které prodávám mimo obchodní řetězce, poskytuji posklizňové služby, udržuji a rekultivuji zanedbané cesty a zelené plochy, provozuji bezplatný jezdecký oddíl, jsem starostou obce. Hospodařím ale na výměře více než 800 ha, (z toho na 130 ha shodou okolností bez dotací) kde pomocí oněch „obrovských, jinde nevídaných strojů“ pěstuji i Vámi zmiňované obilí a řepku a dosahuji výnosů, které jsou stoprocentně konkurenceschopné nejen v rámci EU. To prostě proto, že do naší oblasti tyto plodiny patří a dají se dělat efektivně. Farem, jako je moje, znám desítky, soukromých sedláků, kteří navázali na komunisty zpřetrhané tradice, budují své farmy z ruin a kopřiv navzdory všem Velebům jsou tisíce. A řada z nich dokonce provozuje i bioplynovou stanici. Produkce energie na polích totiž není nic nového – vyjma posledních několika desítek let totiž zemědělci například zajišťovali veškerou energii pro dopravu (obyčejné seno pro koně totiž nebylo nic jiného, než „palivo“). Ty všechny jste, doufám, že nezamýšleně, hodil do jednoho pytle s komunistickými jezeďáckými pohrobky. Nezaměňujte prosím používání moderní a výkonné techniky a rozšiřování farem za socialistické zemědělství. Tím však nepochybně jsou nedořešené vlastnické vztahy k půdě, přílišná orientace na výrobu „surovin“ před finalizací potravin, státní a evropské regulace a byrokracie, neustálý pláč nad zlou cizí konkurencí, ztráta vztahu k půdě a rodovým tradicím, rozbití sociální struktury na vesnici, ale třeba i ony Vámi zmiňované provize do kapes zaměstnanců firem. Že k udržování tohoto stavu přispívají i články jako byl ten Velebův a normalizační televizní slátaniny je plně v logice věci.
Čeští soukromí farmáři, kteří hospodaří na téměř třetině půdy, však součástí tohoto světa v žádném případě nejsou.
Ing. Stanislav Němec
Čestný předseda Asociace soukromého zemědělství ČR
Reakce na článek „Hrůzovláda kolchozního systému“ (viz. níže), uveřejněný v Lidových novinách ve čtvrtek 8. září 2011.
