„Dá se vyjmenovat celá řada příčin špatného stavu lesů, a všechny se projeví najednou, právě při krizích či kalamitách. Také se ukázalo, jak bylo špatné a neprozřetelné, že mnozí vlastníci lesa vsadili jen na jednu kartu, na jednu akci, na smrk. A ta dnes, v největší kalamitě za 250 let, zkrachovala. A to je moment, kdy je třeba o smyslu lesa a o jeho pěstování více hovořit, aby v něm došlo ke změně hospodaření a začal se lépe chápat význam lesa a jeho funkce,“ říká Aleš Erber.

Jak tedy správně nakládat s krajinou a hospodařit v ní?

Ne tak, jak se to leckdy praktikuje dosud. Mnozí odborníci vědí, nebo alespoň tuší, že se musí lesy i zemědělská krajina změnit. To souvisí se změnou v hospodaření. V lese to znamená soustředit pěstování lesa na jednotlivé stromy či skupiny stromů, těžbu uskutečňovat pokud možno bez holosečí, což je plocha odpovídající ploše do 0,20 ha a v případě kalamit a vzniku holin, využít přípravné dřeviny či zalesnit dubem, javorem či jinými listnatými dřevinami, které mají rády slunce a snesou horko. V nižších polohách pěstovat lesy, kde budou stromy ve větších rozestupech s podrostem habrů, lip a jilmů tvořící podkorunové patro dubových velikánů. Taková struktura dává předpoklad, že si stromy v horní etáži budou budovat velkou korunu, což je záruka vyšší odolnosti stromů. U pěstování nejhodnotnějších kmenů se traduje, že koruna musí být celá na slunci, kmen v „kožichu“.

V případě zemědělství to je trošku složitější, a to především z pohledu retence vody, výsadby zeleně a rostlinné výroby, aby zemědělec měl zajištěný bezpečný a trvalý výnos z ploch, které obhospodařuje. Hospodaření na půdě je vlastně využívání či přeměna energie kolující kolem nás, a to sluneční energie a tepla, vody a vzduchu, v něco hmotného, proto je nutné využívat tohoto prostoru v maximální míře. A ten prostor není uzavřen výškou rostlinné produkce na zemědělské půdě. Ten prostor v zemědělství uzavírá výška stromů. Takže to je dimenze prostoru, kam se zemědělci mohou dopracovat a kde je potenciál přeměňovat něco nehmotného. O tvorbu určité biomasy v jednotlivých etážích se přesně snažíme ve výškově a věkově rozrůzněném lese na co nejmenší jednotce plochy. Platí to i pro zemědělství. Na pastvině chovat dobytek, pěstovat stromy k dosažení dobře zpeněžitelných kmenů, které zároveň vytvářejí stín. Ze stromů lze ještě využívat jejich plody či semena, anebo je dokonce využívat nepřímo, např. pro včely. Můžeme to nazvat víceetážové, více účelové zemědělství. A to je agrolesnictví. Přesně toto chci uskutečnit na mé louce ve Chvojenci, kde jsem založil agrolesnický systém (ALS). Na pastvině jsem například vysadil 24 třešní, od kterých očekávám dřevo a z jejich plodů další produkci. Přitom pozemek je klasicky zemědělsky obhospodařován, a tedy mám ještě výnos z nájmu. Vysadil jsem vysokokmenné, lesní třešně. Jde o geneticky vhodný materiál, stromky druhé generace, vybrané od nejlepších stromů, z nich výběr a od nich zase výběr. Na všech je patrný krásný růst a přírůstky. Od nich očekávám, že se nebudou tolik větvit. Je to také důsledkem genetiky, dobrého výběru, a to je pro agrolesnický způsob důležité, protože tak jde dosáhnout kvalitních sortimentů pěstovaného „dřeva“.

Vysadit stromy na zemědělsky obhospodařované půdě je pro některé zemědělce nepochopitelné. Vidí v tom jen negativa a náklady. To se stalo i mně. Dlouholetý pronajímatel to také nechápal. Proto jsem vyměnil „nájemníka“. Nového nájemce jsem motivoval. Slevil jsem mu na nájemném za to, že musí respektovat můj záměr s výsadbou třešní v ALS. Dohodli jsme se hned. Díky tomu jsem zhodnotil pozemek. Předpokládám dobu obmýtí, tj. „sklizení“ stromů, za 30 až 40 let, kdy budou mít minimálně 45 cm v průměru. Od mala stromky opečovávám, oštipuji lístky, aby rostly do výšky. U takových cenných dřevin, jako je třešeň, javor, jeřáb břek, klen, kaštanovník, ořešák, se musí počítat s vyvětvováním, což je speciální, skoro bych řekl královská disciplína, péče o stromy. Zvyšuje se tím hodnota kmene. Ta je různá podle dřeviny a kvality kmene. Já od svých třešní očekávám zisk od 10 do 30 tisíc korun za kubík. U jiných dřevin, hlavně u břeku, hrušky či klenu to ale může být i daleko víc. Takových cen se dosahuje na aukcích cenných kmenů v zahraničí, kde opravdu lze dosáhnout nečekaně vysokých částek. No, a každý špatně vedený řez může právě kvalitu dřeva znehodnotit. Je na to třeba zkušený odborný personál. Abych si zvýšil průměrný výnos z pozemku, počítám, že do 20 let budu do dvanáctimetrových rozestupů přisazovat další dřeviny, takže po obmýtí zde už bude následovat další porost. Tím zkrátím dobu produkce.

Při zakládání ALS se musí důkladně připravit plán výsadby, spon, vzdálenost řad linií či používání zemědělské techniky. Také se svažitostí i světovými stranami je nutné kalkulovat. Jde opravdu o dost sofistikovanou výsadbu. ALS kombinuje to nejlepší ze zemědělství a to nejlepší z lesnictví. Vytváří se díky tomu výjimečný a komplexní prostor, kde příroda a člověk si jsou vzájemně prospěšní. Žijí v symbióze. No není to skvělé?

Agrolesnický systém přitom může poskytovat další funkce, na kterých lze postavit byznys. Ale to je už mé know how. Každopádně agrární krajina potřebuje více stromů a keřů. Evropská unie také soudí, že je třeba ozelenit zemědělství. ALS jsou nástrojem pro zemědělce, jak ozelenit pole, dojít uznání společnosti a poděkování přírody a ještě na tom vydělat. Já se tomu snažím napomoci, ukázat možnosti, a snažím se jít příkladem.

Aplikovaný agrolesnický systém zapadá i do konceptu gastroturistiky: Konzumujete regionální produkt na dřevěném stole na dřevěné podlaze či v dřevostavbě, to vše původem z ALS. Toho lze dosáhnout již za několik desítek let. Ale proč si dávat malé cíle, že?

Jak jste se k agrolesnictví vlastně dostal?

Je to více než deset let. Když jsem začínal v lese, uvědomil jsem si, že se v něm dá hospodařit i trochu jinak a využívat celý ten prostor až do plné výšky stromů. Došlo mi to při studiu tzv. středního lesa, který je ideální pro pěstování nejcennějších sortimentů, jež lze využívat i pro jinou produkci, třeba k výkrmu prasat. Traduje se, že nejlepší šunka je z prasat pasoucích se na žaludech. A to lze praktikovat tam, kde jsou silné stromy s bohatou korunou a v dostatečném rozestupu, a pokud chcete vypěstovat cenné kmeny, stejně je musíte vyvětvovat. A tato inspirace vede k tomu mít stromy na pastvině i na poli. Navíc tam stromy zadržují vodu, brání půdní a vodní erozi, zlepšují kvalitu půdy, zvyšují biodiverzitu a úživnost honitby a zkrášlují krajinu. To mě přivedlo k agrolesnictví a začal jsem se zajímat, kde ve světě se něco takového praktikuje. U nás nic takového nebylo, ani žádná česká literatura neexistovala. V roce 2012 jsem publikoval první článek o ALS a prvně jsem o něm přednášel. Vzpomínám si na posměšky a nevěřící pohledy. No a dnes už vláda podporuje ALS a plánuje jej zavádět do provozní praxe. Je na místě poděkovat členům Českého spolku pro agrolesnictví i některým odpovědným lidem z ministerstva zemědělství.

Vidíme zde bidélka, téčka. Na dravce, že?

Ano, myší je zde dost, mají zde klid, a dravci jsou dobrým řešením. U stromků je opravdu nerad vidím. Pak ještě upozorním na ochranu stromků ridexy, to jsou ty barevné plastové ohrádky. Pletivo nestačí, srnčí zvěř na mladý kmínek dosáhne. Dal jsem pletivo s velkými oky. To byla chyba. Několik terminálů mi srnčí ukousla, než jsem instaloval ochranný plast. Ale jsem poučen. Ridexy mají navíc výhodu v tom, že slouží i jako ochrana před pozdními mrazy.

Na novou výsadbu si lze opatřit stromky svépomocí, výběrem, ale co větší množství?

To je velká výzva pro majitele lesů, aby vyhledávali cenné silné stromy, dali jim větší prostor, aby plodily hodně semen, ty sbírali a poskytli materiál školkařům. MZe by to mělo výrazněji podpořit. Osobně to zmiňuji při každé vhodné příležitosti. Produkovat sazenice pro ALS, to otvírá zcela nový trh pro lesní školkaře. Geneticky vhodných listnáčů bude totiž velká potřeba. Až budou k dispozici dotace, bude hlad po kvalitním „materiálu“. Předpokládám, že artikl sazenic pro ALS nahradí díru po smrku a podpoří využívání přirozených procesů v lesnictví. 

Přesunuli jsme se do lesa u Újezdu u Chocně, kde Aleš Erber začínal, a kde jsou vidět výsledky jeho lesnické práce…

Ano, zde jsem začínal. Od roku 2008 jsem působil u Lesů ČR a v letech 2013 až 17 jsem pracoval jako revírník. V této lokalitě borovice už od roku 2013 prosychaly a přemýšlel jsem o odpovídajícím zásahu. Navrhl jsem, aby se to udělalo pořádně a účinně. Vytipoval jsem cílové stromy, a průběrnou těžbu, aby souše už nemohly vznikat. Po zkušenostech ze zahraničí se i zde ověřilo, že po dvou vichřicích, byl to Kyril, a zejména Ema, se narušený les začal přirozeně obnovovat. Odpozoroval jsem od přírody, jak si takovou situaci řeší sama. Padly stromy s malou korunou, tj. se slabým kořenovým systémem, tudíž nestabilní, a mně nezbylo než napomoci přirozenému obnovovacímu procesu. 

Jak takovým kalamitám předcházet, třeba i té kůrovcové, aby se pak nemusely zalesňovat velké holé plochy? Ukázalo se, že každá kalamita znamená velké ztráty. Kalamitní dřevo ztrácí hodnotu, hrozí zdravotní rizika, přemnožení škůdců, klesá cena dřeva, a cena práce roste. Na vedlejším lese je názorně vidět, jak to původně vypadalo i zde. Hustý porost, a to znamená hodně stromů na ploše. Je zde velká konkurence, boj o vodu a živiny. Stromům, jak se ženou za světlem do výšky, usychají spodní větve, které v husté korunové vrstvě nemají dostatek prostoru a světla ke svému vývoji. Tím se tvoří malé koruny. V takové hradbě překrývajících korun zůstanou srážky snadno v korunách. Odtud se vypaří a ke kořenům přijde minimum, a to vypije smrk, protože má mělčí kořenový systém, a na borovice nezbude. Takový les není komplexně odolný a je ohrožený.

Na mnou ošetřeném rozvolněném porostu jsou vidět borovice s korunami, které si nekonkurují, a dole v podrostu se les obnovuje. Přirozená obnova ale nebyla cílem všude. Jen na dvou lokalitách a tam se zdařila. Prvotně šlo o zásah adaptační, aby se vytvořily podmínky pro nejlepší jedince při zachování co nejvíce stromů. Až další kroky měly směřovat do obnovy. Ale už i první adaptační zásah má obrovský význam pro zvýšení odolnosti lesa. Nejen pro stromy, ale celkově pro ekosystém, do něhož patří i zvěř. Je totiž vidět, jak les hned poskytuje více prostoru pro ptactvo. Zvýšila se potravní nabídka a kryt pro srnčí či dančí zvěř, zlepšila se celková úživnost honitby. Po několika málo letech po zásahu tu má již více krytu a tím i klid se nažrat při menších škodách, které se více rozložily. Jsou ale místa, kde se zvěř koncentruje, kde se v minulosti hospodařilo holosečně. Les ji proto neuživí, a mělo by se usilovat, aby bylo zvěře méně. Aspoň dočasně, abychom nastartovali cílovou obnovu pod okolními porosty, která je nejefektivnější a nejlevnější. Potom v lesích může být více zvěře, a ta bude i kvalitnější a zdravější.

Vraťme se ale k dynamice lesa po šetrném zásahu.

Ano, i v tomto prostoru jsou vidět duby. Ty jsem zde cíleně uvolňoval, mají své místo, i pro přirozenou obnovu, s čímž napomáhají sojky roznosem žaludů, a i toho jsem se snažil využít. Zpěvní ptáci výborně pomáhají s výsadbou hlavně dubů a dalších dřevin. Když vidím takové individuální stromy v porostu, ať už se jedná o dub, buk či jedli, přednostně je uvolňuji. Díky tomu je zásah v každém porostu trošku jiný. I jiné pracovní postupy se používají. Zde se šlo výběrovou těžbou s cílem podpořit nejvitálnější jedince. Klest se částečně podrtil, či shrnul na hromady, čímž jsem si zároveň připravil lepší půdní podmínky pro nálet semen. Na revíru jsem se snažil aplikovat adaptační opatření nejen pro borovice, ale i pro smrk, jedli, dub či douglasku. Avšak má opatření a postupy akceptující více zákony přírody byly posouzeny jako nestandardní. Po několikaletém boji s nadřízenými, kdy jsem se snažil obhájit přípravu porostů na klimatickou změnu při využití nových vědeckých poznatků, které jsem získal u nás i v zahraničí, došlo ke zrušení mého pracovního místa „za účelem zefektivnění hospodaření Lesů ČR“.

Je to smutné, když se člověk učí u těch nejlepších, získává zkušenosti v cizině, a výsledkem je, že adaptační postupy jsou odsouzeny jako nestandardní, tedy „v rozporu se zažitými formami lesního hospodářství“. V podstatě nikdo o adaptaci lesů nestál, ať už to bylo z nějakého ideového přesvědčení či nedostatečné odbornosti. Důkazem je stav lesů na severní Moravě, na Vysočině atd., kde se lesy plošně rozpadají či zcela rozpadly a vznikly velkoplošné holiny. Pro mně to byla nicméně dobrá zkušenost, tvrdá škola. Velmi mě to posunulo, jak v přístupu k práci i k životu. A nebýt vlastně této zkušenosti, asi bychom zde takto nehovořili.

Nyní jste nezávislý odborný lesní hospodář, který se odpovídá přímo vlastníkovi lesa, a je na vás, jak jej o nutnosti zásahu přesvědčíte a také motivujete

Třeba mu ukážu, jak zajímavým vodítkem pro úpravu lesa je pozorovat koruny stromů. Když jsou totiž natěsno, vláha k zemi nepropadne, a navíc při větru do sebe koruny narážejí, konkurují si, otloukají se, a pak i málo plodí.  Anebo třeba, když je strom nevyvážený, má vyhnanou poměrně tenkou spodní část, tak se neúměrně mohutná koruna v silných větrech ulomí. Existuje ale také jisté riziko, když se změní majitel, mnohdy se změní i lesník, a ten nový třeba nepochopí záměr předchozího, a veškerá práce může přijít vniveč. To je riziko přestaveb lesa a přestupu na přírodě blízké hospodaření. Holoseč umí každý, ale využívat dynamiku lesa a přirozenou obnovu jen někdo. Proto je v lesním hospodářství velmi důležitá dlouhodobá kontinuita.

Na takovémto rozvolněném lese je zajímavé, a o tom je možné se přesvědčit, že přírůstky jsou větší, a přirůstá jen kvalita. Takto jsem prosvětlil 130 hektarů ještě před kůrovcovou kalamitou. To je přírodě blízké hospodaření, to je i myšlenka Pro Silva, které propaguje sdružení Pro Silva Bohemica. Nu a v takovém lese, kde je patrná hra světla a stínu, panuje celková harmonie, v takovém se opravdu dá i odpočinout a nabít se energií.

V této souvislosti vnímám velmi pozitivně roli Asociace soukromého zemědělství, která přišla s projektem Pestrá krajina, to znamená s pohledem na krajinu jako celek, bez rozdělování na pole a les. A ukazuje se, že toto téma zaujalo média i veřejnost. Potvrzuje se, že toto téma musíme pojmenovávat my, a začít je řešit sami. Nikdo za nás to stejně neudělá.

Pak jsme se vydali ještě na jedno místo, podívat se, jak by les neměl vypadat.

Jsme v místě, které je charakteristické zanedbanou výchovou. Hustý porost smrku, stromy mají krátkou a nestandardní korunu, porost ohrožuje okolí, jsou zde stopy po kůrovci. Majitel se snažil laicky pomoci, vybral jen souše, místo aby se soustředil na cílové stromy a pokusil se zachránit, co se dá. Toto je neúčinné. Strukturální probírka by pomoci mohla, tohle ne.  Mohlo by dojít k obnově, ale takhle nikoli. Takovéto porosty jsou málo odolné větru i kůrovci.

Právě zde se ještě se vrátím k úloze osvěty a médií: situace je již dnes poněkud příznivější, ale přesto je potřeba nadále působit na veřejnost, aby si lidé uvědomovali, co vlastně vidí v lese i v krajině, co je dobře, a co nikoli. V tom spatřuji před sebou, a před námi lesníky, velký úkol. A také před zemědělci, a nerozlišuji je na velké a malé. Je třeba si uvědomit, že ke změně pohledu je osvěta zajisté dobrá, ale hodně by mohly napomoci i správně cílené dotace. Vždyť les je jedna, a dost podstatná součást prostoru, krajiny, ve které žijeme, a právě my můžeme ovlivnit, jaký ten prostor, ta okolní krajina, v budoucnu bude. 

Loučíme se.  Aleše Erbera dnes ještě čeká dvouhodinová on-line přednáška. O čem? No přece o krajině, a má název „Agrolesnické systémy, kladivo na sucho“. Děkujeme za rozhovor a názorné ukázky.

Josef Duben 

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 5/2020), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.