Pohroma pro lidi i krajinu

Katolický týdeníkKatolický týdeník
Sdílejte článek
Pohroma pro lidi i krajinu

Komunistická akce „Kulak“ začala na podzim před sedmdesáti lety. Vzpurné sedláky měla dohnat ke vstupu do družstev takřka všemi prostředky.

Likvidace selského stavu v Československu začala 1. listopadu 1951. Brutální nátlak na zemědělce byl „třešničkou na dortu“ celého procesu kolektivizace, v rámci něhož chtěl režim přetavit tradiční uspořádání venkova, založeného na soukromých statcích i na základě solidarity a pospolitosti již fungujících družstev (ta existovala už za první republiky), v centrálně plánovaný systém zemědělských družstev.

Postoj KSČ k zemědělství nebyl od začátku zcela jasný. Nejdříve se komunisté dušovali, že kolektivizace naše zemědělce nečeká. „Prostě chceme, aby vám již nikdo nikdy nemohl lhát, že se u nás budou zavádět kolchozy. Napříště pamatujte, že každý, kdo k vám přijde s takovou šeptandou do vesnice, patří k záškodníkům a rozvratníkům a žeňte ho ze vsi sviňským krokem!“ hřímal ještě v závěru února 1948 Klement Gottwald. O několik měsíců později už ale jednotná zemědělská družstva vznikala podle sovětského vzoru. Málokdo se do nich však hrnul dobrovolně, spíše jen bezzemci a chudší domkáři. Neefektivita pramenící z nekompetentního vedení, které místo zkušeností a znalostí poháněla hlavně ideologie či starost o osobní prospěch, nebyla zrovna dobrou reklamou. A tak bylo jasné, že musí přijít na řadu drsnější metody přesvědčování.

Lidská i národní tragédie

Selský stav měl odpradávna k půdě specifický vztah, ve kterém nikdy nešlo jen o honbu za ziskem. „Vesničtí boháči“, jak je režim démonizoval, pracovali s úctou k zemi, předkům a mnohdy i ke své víře. Proto pro ně byla vidina zpřetrhání tradice obzvláště bolestná. Například hospodář Václav Zikl pracoval na velkém statku na Břvích u Prahy desítky let. „Jeho strýc, který vedl statek a byl v obci i starostou, náhle zemřel, a tak povolali právě jeho, aby statek převzal. Byl to mladý činorodý člověk a hospodářství velmi pozvedl,“ uvádí ředitel TV Noe P. Leoš Ryška příběh, který je spojený i s touto televizí.

Zikl byl také vlastenec. Za války pomáhal, kde mohl. „Komunisté se ho pak pokoušeli ze statku vyhnat, nejdříve pomocí lživého obvinění, že kolaboroval s Němci. Obec se za něj však postavila a místní sepsali petici. Nakonec se to ale komunistům povedlo,“ konstatuje P. Ryška. Zikl mohl na statku v několika málo místnostech i nadále bydlet, ale jen za podmínky, že bude pasákem krav, což nakonec přijal, aby nemusel opustit milovanou půdu. „Komunisté ho tak chtěli ponížit. Když pak viděl, jak jeho statek chátrá, tak prý vždy plakal a nakonec se utrápil, ačkoli si nikdy ani slovem nepostěžoval,“ dodává ředitel.

Po revoluci statek v restituci získala hospodářova dcera Alena Filípková a před smrtí ho celý darovala právě TV Noe. „Díky tomu dnes z Břví vysíláme a budujeme tam i Biblickou zahradu. Alenka si přála, aby se všechno to trápení proměnilo v něco dobrého,“ dodává P. Ryška.

Podobných příkladů jsou však stovky. Nebylo výjimkou, že celá rodina byla vystěhována na druhý konec země a ještě jejím členům úřady zakázaly vstup na území nejen obce, ale celého okresu. Děti pak nemohly ani studovat. I příbuzný autora tohoto textu byl s rodinou vystěhován ze statku na Domažlicku do paneláku ve východočeských Hořicích. Na svůj domov pak vzpomínal do smrti se slzami v očích. Více se o represích dále rozepisuje ve svém příspěvku historik Petr Blažek.

Plody zla stále sklízíme

„Hlavním cílem komunistů bylo učinit ze svobodných rolníků ovladatelné zaměstnance, tedy odebrat jim půdu a stroje, což se jim v několika fázích násilně prosazované kolektivizace postupně podařilo,“ uvádí předseda Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek a dodává, že důsledky tohoto procesu si neseme dodnes. Za třiceti lety od návratu k hospodaření se na této dvoustraně ohlíží také lesník, rybář a senátor Tomáš Czernin.

A jak kolektivizaci prožívali samotní „kulaci“? Velmi bolestně, jak se dozvídáme z mnohých pramenů. Nedávno vydaná kronika Jana Boštíka s názvem „Mladočovské Jericho“ je však mezi nimi výjimečná, a proto ji také blíže představíme.

Autor: Karel Pučelík

Přečteno: 301x