Na stěnách podél schodů do prvního patra, kde sídlí vedení společnosti, snad ani nemůže viset nic jiného než obrazy jídel z mléčných výrobků Madety. Před ředitelskou kanceláří Milana Teplého zase najdete fotografie z všelijakých společenských událostí největšího tuzemského výrobce jogurtů, sýrů a dalších mléčných produktů. Povídání o současných podmínkách v byznysu nebylo místy moc veselé, ale přes občas trochu jadrné komentáře k aktuálnímu dění je Teplý pořád optimistou. Letos Madeta slaví 120 let existence a fungovat podle něj bude určitě i za dalších sto let. „Přijeďte se pak přesvědčit,“ říká s úsměvem.

 

 

Něco dělat musí, akorát neví, jak na to. Nemohu si odpustit poznámku, jestli skutečně vědí, co to je marže a co to je zisk. Možná to předjímám příliš brzy, ale obchodní organizace jsou nadnárodní firmy a ani jedna nepustí kontrolory do svého účetnictví. Ani jedna nebude ochotna zpovídat se z cenotvorby zboží v regálech. Natož aby svou marži poskytovaly úřadu, kde se nic neutají, a celá konkurence by se citlivé údaje dozvěděla. Opravdu to až hraničí s naivitou.

Pokud půjdou úředníci do fabrik na výrobu potravin, nevím, co tam budou kontrolovat. Každý má jiné nákupní ceny, každý má jiné smlouvy na dodávky energií. A pak jsou tady ještě zahraniční výrobci: jejich zástupci na našem trhu rozhodně nemají právo někomu poskytovat tyto údaje. Tak bych mohl pokračovat dál a dál. Takže to řeknu ještě jednou: ministr a lidé okolo něj chtějí dát veřejnosti najevo, že něco hlídají. A tím to končí.

 

 

Ne. Na mlékárenských výrobcích je tak nízká marže, že se mnohdy prodávají na hraně rentability. Ostatně já ani nevím, co bych té kontrolní komisi mohl dát za čísla, když máme každý měsíc třeba jinou cenu elektřiny. A co víme o ceně nafty? Co řeší, že cena nafty klesne díky snížené dani o korunu padesát? Když měsíčně kupuji 230 tisíc litrů nafty, koruna padesát je, jako když prdnete do Stromovky.

 

 

Ano, taková je představa: jednu třetinu pro prvovýrobce, druhou pro zpracovatele, třetí pro obchod.

 

 

U každého produktu to je jiné. Představte si, že budete majitelem obchodu, někdo vám bude diktovat ceny a vy na tom kvůli tomu nemůžete nic vydělat. Také se mi samozřejmě stává, že přijedu na chalupu a místní důchodkyně na mě hulákají, že tak drahé máslo kupovat nebudou. Musíme si uvědomit, že obchodník bude mít vždycky navrch a zboží od výrobce koupí, jen když ho bude chtít. V tomto případě souhlasím s expremiérem a exprezidentem Václavem Klausem ohledně neviditelné ruky trhu. Řetězec bude například chtít naši nivu a Lipánek a my mu můžeme říct, že mu je dáme v požadovaném množství, ale jen když si k tomu ještě vezme třeba trvanlivé mléko. Tak to prostě v obchodním jednání chodí.

 

 

Přesně vám to neřeknu, protože jsou každý měsíc jiné. Můžu ale říct absolutní čísla. Nafta dvanáct milionů korun navíc. Obaly čtyři a půl milionu. U elektřiny to bylo pět milionů, ale teď se to trochu umravnilo a jde to dolů. Ale na původní hodnoty, na které byly vytvářeny ceny našich výrobků, to neklesá ani náhodou. Za chvilku mám jednání se zemědělci, s našimi dodavateli. Co jim mám říct, když jim jdou náklady taky nahoru? Takže sedláci brečí, že jim platíme málo, my brečíme, že nám obchodní společnosti platí málo, ale není nám to nic platné. Pracuji v oboru hodně dlouho, ale dnešní doba je opravdu hodně špatná. Snažím se šetřit každou korunu, protože jsem k tomu tak byl vychovaný, ale mám obavu, jestli na to tato republika ještě má.

 

 

Vezmu to z naší firmy. Zaměstnáváme lidi, kteří jsou u nás opravdu dlouhé roky. Jsou zapracovaní, zkušení, cítí s Madetou sounáležitost. Naposledy to dokázali během covidu. A teď jdou do obchodu, jsou zvyklí nakupovat pořád zhruba to samé zboží. Zatímco za jeden nákup zaplatili dříve třeba jeden a půl tisíce, teď to jsou, dejme tomu, dva tisíce dvě stě. Jedou z obchodu domů, ale musí ještě natankovat. Zděsí se ceny, takže si ani nemůžou natankovat plnou nádrž. Doma je ještě čekají složenky na doplatky elektřiny a plynu. Přijdou do práce, pořádně naštvaní, a řeknou: Buď dostaneme přidáno, nebo si jdeme hledat jinou práci.

 

 

Od příštího měsíce každému zaměstnanci s výjimkou nejvyššího managementu skutečně přidáme. Kolik to bude, to si ale nechám jako překvapení. Přidám jim, protože vidím, že současná situace je pro mnohé neúnosná. A bude hůř. My sice nějaké peníze svým zaměstnancům dáme, ale co jinde? Aby to nakonec vážně neskončilo nějakými společenskými nepokoji.

 

 

V žádném případě. V covidu se dělalo na tři směny, ale pak mi volala ředitelka jednoho závodu, že nepostaví směnu, protože má hodně nemocných. Sekretářky z mé kanceláře se samy nabídly, že do směny na týden nastoupí. Nikdo je k tomu nenutil. V šest už stály u pásu. Tady jsou opravdu jiní zaměstnanci než jinde. A to bych je měl teď vyhazovat?

 

 

To je samozřejmě příšerné.

 

 

To se opravdu velmi těžko odhaduje, když nemáte jistá vstupní data. Za plyn a elektřinu jsme loni v lednu platili sedmnáct milionů dvě stě tisíc a letos v lednu dvaapadesát milionů. A teď ten nárůst promítněte do cen našich výrobků. To je prostě šílené. A to jsme zdravá firma, která nemá dluhy, a navíc investuje do modernizace. Jenže když koupíte technologii za stovky milionů, musí jet na plné pecky. Navíc vyrábíme velmi kvalitní zboží, které si musíme nechat zaplatit. Bohužel se už stává, že lidé začínají méně nakupovat nebo přecházejí k levnějšímu zboží. K takovým těm „zdravějším“ dovozům z Polska a dalších zemí. To nás také donutí k nějakému rozhodnutí, ale přece nepojedeme na půl směny. Tak třeba z našich výrobků můžeme něco vypustit, aby byly levnější, a méně rentabilní výrobky zrušíme úplně, abychom byli konkurenceschopnější. Obávám se, že vývoj směřuje k tomu, že takový postup bude celoevropskou záležitostí.

 

 

Vidím to podle nasazování výrobních směn. Občas se například nějaká vynechá. Dříve koupila rodina třeba deset Lipánků, které jsou velmi populární. Ale teď už jich koupí třeba jen pět. Opravdu jsme u některých druhů zboží nadoraz. Obchodníkovi nemůžeme diktovat, za kolik bude naše zboží prodávat. Možná zase začnou více využívat slevových akcí, ale to budou chtít po nás také nižší výkupní ceny, oni si svou marži nesundají. Na druhou stranu jim nemůžu vyčítat, že by se k nám chovali nějak špatně. Tohle je prostě obchod, tak obchodní vztah vypadá.

 

 

Tak se zeptejte Poláků, co do toho dávají.

 

 

To je sice pravda, mají to tak dlouhé roky, ale rozhodně to není ekonomický důvod nižších nákladů. Touto cestou u nás určitě nemůžeme jít, i když do malých farmářů rozhodně nekopu.

 

 

Také se mi líbí, když třeba v Rakousku vidím čtyři krávy u hotelu a pak tam uplácají jeden dvacetikilový sýr. Malé rodinné farmy jsou opravdu hezké. Nekritizoval jsem v televizi nic jiného než to, že pan ministr zemědělství řekl, že se dotační kyvadlo musí převrátit na druhou stranu – od velkých k malým. Je to hodný chlap, ať to klidně udělá, ale nikoli tak, že přesune peníze i na ty malé farmy, které nebudou nic produkovat, protože jim k získání dotace stačí, když své pozemky dvakrát do roka zmulčují a pustí tam dvě kozy. Když jim k dotaci stačí udržovat krajinu.

 

Mě pan Šebek urazit nemůže, ale lidi v Madetě opravdu naštval a firma se chystá na jeho vyjádření reagovat. Vážně nepochopil, o čem byla řeč, tedy ještě jednou: jde o tu neproduktivní nákladovou položku. Společnost Meggle, která před lety vznikla v Bavorsku a dnes působí po celém světě, od nás odebírá zahuštěnou syrovátku. Její majitel mi jednou řekl, že o zemědělství, jaké máme my, se na Západě snaží také. Nemají tam kravíny, které dávají padesát tisíc litrů mléka denně. Klanějí se před dodavateli, kteří jim vozí dva a půl tisíce litrů.

Ať se našim malým farmářům dají větší dotace, nic proti tomu nemám, ale ať za to také něco odvádějí. Jak by ministr zdůvodnil například obří dotaci na moderní kombajn, který se na malém poli jednou otočí a má posečeno?

 

 

Já se tím skutečně nebudu zabývat. Ať si přečte, co jsem zač, já jsem nebyl ani v Pionýru, nejsem žádný pohrobek komunismu. Jak si asi pan Šebek představuje, že bude dodávat do obchodního řetězce? Dokáže naplnit týdenní dodávku pětadvaceti tun? Ano, malé rodinné farmy jsou vhodný doplněk, ale neuživíte jimi národ.

 

 

Jsme na konci dubna, opravdu nevím, co všechno se letos ještě odehraje. Jsem teď vlastně na stejné úrovni jako ministr zemědělství Zdeněk Nekula: oba víme prd.

 

 

Máme kvartální ceny, každý měsíc se ale snažíme dotlačit obchodní řetězce do vyšších výkupních cen. Je to výrobek od výrobku, záleží na tom, jak na nich vyděláváme nebo proděláváme.

 

 

Bylo to méně než v roce 2020. Letošek se nedá vůbec odhadnout.

 

 

Ta událost se odehrála asi před patnácti lety. Němci začali platit za litr mléka asi o korunu víc než my. Někdy dokonce ještě víc, podle kurzu. Bavorští odběratelé českým farmářům jakoby nabídli vstup do ráje: stanete se akcionáři našich mlékáren, výkupní ceny budou vždy vyšší než v České republice, smlouvy budou na neurčito s výpovědní lhůtou pět let. Pro nás to byl skutečný kolaps. Přišli jsme o dvě stě tisíc litrů mléka denně.

 

Teď se ale situace změnila. Němci stejně jako my kvůli vysokým cenám nafty požadují, aby si čeští dodavatelé platili cestu do jejich mlékáren sami. Druhým průšvihem pro naše farmáře je, že se akcionáři německých mlékáren nikdy nestali a jsem přesvědčen o tom, že ani nikdy nestanou. A pak je tu ještě kontrola kvality dodávaného mléka. Mám informace, že jsou německé firmy k českým farmářům přísnější než ke svým německým dodavatelům. Je to takové procitnutí ze sna. Někteří čeští sedláci už chtějí z Německa odejít a řeší, jak to smluvně udělat.

 

 

Nahradili jsme to asi z devadesáti procent, ale třeba z větší vzdálenosti. Dneska s farmáři komunikujeme dobře, ale stále je to obchod, tvrdá vyjednávání, a když se třeba domluvíme na tom, že litr koupíme za 10,64 koruny, stejně mi odpovědí: „No, kdybys chtěl, tak dáš jedenáct.“ Jenže takový zdánlivě malý rozdíl je ve výsledku sedm milionů. Tak to ale bude vždycky, takový je obchod, pořád to bude kočkovaná. A ze zahraničí nedovážíme nic.

 

 

Teď je to o něco méně. Od roku 1953 jsme byli etablovaní na arabském trhu, měli jsme kontrakt s firmou v Bejrútu, která to tady právě v padesátých letech rozjížděla. Vyráběli jsme sýry pro libanonský trh, speciálně připravené do horka, v solných nálevech. Majitel byl hodně šikovný, neprodal jen sýr, ale i ty plechovky, solný nálev, a dokonce také palety, na kterých se to vozilo. Podíleli jsme se tam majetkově a finančně i na distribuční firmě, jenže pak se v regionu začalo válčit, přístav vyletěl do vzduchu, je to tam celé ochromené. Rádi bychom ale posílili v Saúdské Arábii a ve Spojených arabských emirátech. Jeví se to zatím perspektivně.

 

 

Od roku 2014, po anexi Krymu, jsme vývoz úplně zastavili, což nás samozřejmě hodně poškodilo. Dost dlouho se tam obchod rozhýbával, nastavovaly se všechny mechanismy. Když to začalo konečně fungovat a obchod začal stoupat, přišlo embargo. Ne že bych chtěl vzývat předlistopadové pořádky, ale měli jsme na ruský trh blíž než kdokoli jiný. Když jsem pak s někdejším ministrem zemědělství Miroslavem Tomanem (ČSSD) přijel do Moskvy a viděl jsem v obchodech německé nebo francouzské sýry, mohl jsem puknout vzteky. Pak mi došlo, proč do Ruska tak často létala německá kancléřka Angela Merkelová.

 

 

Není toho moc.

 

 

My víme, že nabízíme kvalitu. Když chce někdo mercedes, koupí ho dráž než korejské auto. V čem myslíte, že to je, že zákazník chválí vyrovnanou chuť nebo trvanlivost Jihočeského másla? Já to samozřejmě vím, protože jsem tady desítky let. V domě naproti bývala máslárna, kde se kdysi vyrábělo denně jedenáct až dvanáct tun másla. Měl to na starosti pan Urban. Byl tam čtyřicet let, machr. Já jsem nastoupil do podniku jako inženýr, samozřejmě jsem si myslel, že vím všechno nejlépe – tedy dokud jsem nenastoupil právě k panu Urbanovi. To jsem pořád slyšel „Nečum a dělej“ nebo „Koukáš na to jako trubka z lešení“.

 

Ale on to prostě uměl. Každý den přijel na kole v pět hodin ráno. Celý zázrak kvalitního másla spočívá ve zdánlivě jednoduchém postupu: ráno nadojené mléko se v poledne přiveze do mlékárny, kde se vychladí a oddělí se smetana. Do každého výrobníku se přilije něco přes jednu konev zákysu, naprosto čistého. Smetana se pak dál pohybuje až do zmáselňovače v absolutně čistém denně drhnutém potrubí. Stluče se a vznikne máslo – dva dny od získání suroviny. Ostatně dováží se sem takzvané čerstvé máslo z ciziny a v něm je třeba rybí nebo rostlinný tuk, který nahrazuje dražší mléčný tuk. My nic takového neděláme. Nevyrábíme dokonce ani jeden produkt dvojí kvality.

 

 

Myslím, že to zase klesne, na padesát pětapadesát korun. Ale kdy to bude, to bych musel věštit z křišťálové koule.

 

 

• Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, obor potravinářské technologie se zaměřením na mléko.

• Nejprve pracoval jako technolog v podniku Laktos Praha a poté na Ústředním inspektorátu státní inspekce jakosti.

• V roce 1976 nastoupil do tehdejších Jihočeských mlékáren v Českých Budějovicích, které se v roce 2002 přejmenovaly na společnost Madeta, což je největší zpracovatel mléka v republice.

• Je jejím majitelem a generálním ředitelem.

• Od roku 2008 je členem představenstva Potravinářské komory ČR.

• V roce 2015 dostal od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy.

 

 

• 1902: Založeno Mlékařské družstvo táborské.

• 1906: Dokončena výstavba mlékárny v Táboře.

• 1913: Z firmy se stal největší zpracovatel mléka v Čechách.

• 1945: Madeta se stala oficiálním názvem družstva.

• 1951: Znárodnění Madety.

• 1960: Vznik Jihočeských mlékáren, jejichž součástí se stala i Madeta.

• 1992: Privatizace a restrukturalizace výroby.

• 2002: Změna názvu společnosti na Madeta.

 

• Denně zpracovává 900 tisíc litrů mléka.

• Má na 170 dodavatelů.

• Vyrábí okolo 260 produktů.

• Zaměstnává asi 1500 lidí.