Farma Michlovka leží ve starobylé maličké obci Michlova Huť prakticky v centru Šumavy, na chráněném území. Způsob hospodaření v ekologickém režimu tomu plně odpovídá, a opravdu to funguje. Již dvacet sedm let se Novákovi věnují také agroturistice, nabízejí možnost celoročního ubytování, pořádají exkurze pro školní děti a studenty, rovněž odborné akce, například aukci plemenných zvířat. Šumavky si odsud odvezl také Daniel Pitek, který je chová na svých pozemcích pod Milešovkou.

Aktivity nestojí pouze na Janovi a Ivě Novákových, říkají, že je to práce a starost celé rodiny, především syna Jana, který tu s nimi hospodaří, při větších akcích i obou dcer Ivy, Evy a samozřejmě jejich partnerů. Vnímají, že rodinná sounáležitost je podmínkou úspěchu, jak zdůrazňovali už jejich rodiče, které by dnešní stav rodinné farmy jistě těšil. Jan dodává: „Lidé, kteří nás navštíví, ať ti, kteří jenom procházejí kolem, tak ti, kteří se u nás ubytují, mohou sledovat, jak vypadá živá krajina, živá půda.“ Ano, louky se spásají, popřípadě sečou, obnovený rybník je zdrojem vody, prameny nevysychají, celé hospodářství vypadá, jako by zde stálo odjakživa. Však o to rodina pečuje, nové stavby se podřizují tradiční šumavské architektuře. Novákovi také pečují o drobné církevní stavby, včetně kapličky na kraji pastviny. 

Letos jste získali zlatou medaili v programu Pestrá krajina. Co vás podnítilo se do tohoto programu přihlásit?  

Jan: Snad jsme se přihlásili hlavně proto, abychom ukázali ostatním zemědělcům, že se nikdo nemusí bát do tohoto programu jít, že je to vlastně součást jejich denního života. Prostě žijeme, jak umíme. Jsem přesvědčen, že právě způsob šetrného hospodaření v tomto „našem“ prostředí je pro krajinu prospěšný, protože jedině tak se dá krajina udržet živá a jedině tak se dá prospívat půdě a druhově bohatým pastvinám. Je důležité o krajině, vodě a půdě hovořit a nebát se pro ni něco prospěšného udělat, prostě jen tak, že chcete. Jen tak, že tu žijete.

A do takové krajiny také patří vámi zachraňovaná šumavská ovce, šumavka. Ještě nedávno se o ní hovořilo jako o sice původním, ale již nemoderním plemeni…

Jan: Ona ta naše šumavská ovce vznikla ze selské ovce, tedy ovce na našem území původní, jejímuž chovu se naši předkové věnovali. A když se ohlédneme zpátky, historie nám nejlépe ukazuje, jaká ta ovečka byla a je a co všechno dokáže. Proto jsme ji také chtěli zachovat, přestože se v devadesátých letech propagovala především dovezená masná a mléčná plemena. A my jsme se rozhodli šumavku zachovat právě proto, že je vhodná do této krajiny, je k ní šetrná a dokáže i z toho mála přinášet užitek. Jak říká Iva, je tvrdá jako šumavští lidé.

Jsou to ovečky chodivé, otužilé a klidné, máme jich 350 matek a 35 beranů. Pastviny nezatěžují tolik jako skot. Chováme jen kolem třicítky kusů matek masného skotu a býka, proto aby druhově bohaté pastviny a vlastně celkově krajinu skot neničil zvýšeným rozšlapem. Jezdí k nám různé exkurze, zejména školních dětí a studentů zemědělských škol, podívat se na způsob našeho hospodaření. V osvětě vidím velký přínos do budoucna, a zdá se mi, že v posledních letech ve společnosti dochází ke znatelnému posunu ve vnímání sedláků v krajině a jejich prospěšnosti. Tedy nejen krajině, ale celé naší společnosti.

Iva dodává: Pro děti, které se exkurzí účastní, i pro turisty, je to někdy úplně první setkání s hospodářským zvířetem, velkým zážitkem možnost vidět ovce takhle zblízka, vstoupit mezi ně, pohladit si je, a to bez obav, šumavky jsou doopravdy moc šikovné a klidné. I pro nás je velmi obohacující například spolupráce se spolkem Užitečný život. Když si nevidomý dospělý člověk sáhne na ovečku nebo pohladí tele či krávu a s údivem říká: tak takhle vypadá ovčí noha… V tu chvíli víte, že to má smysl, v tu chvíli vám to dojde, jak jste vlastně šťastný…

Na konferenci Pestrá krajina jste zmínil, že je na Šumavě problém s vlky a rysem, ale že se vám daří ztráty zásadně minimalizovat…

Jan: Také jsme měli velké problémy, ale pořídili jsme protivlčí ohrady, před rysem zaháníme ovce na noc do ovčína, ovce se bahní v zimě v ovčíně na podestýlce, telíme na zimovišti také pod střechou, ale ztráty se zcela omezit nedají. Vlk například vnikne podél vodoteče, tu přehradit nelze.

Iva: Nezapomínejme ale na to, jaká to byla s vlčími ohradami anabáze. Když jsme si zažádali o příspěvek, táhlo se to snad dva roky, a toho dokazování a tolik potvrzení a různých příloh, mám pocit, jakoby se všichni na nás dívali s nedůvěrou, jako na nějaké podvodníky. Jsme jedni z mála, co dotaci získali. Ale ohrady a sítě podle schválených standardů, kterých máme okolo 42 hektarů, slouží dobře. Má to i jistý klad při jednání s úřady, když jde o případné náhrady za škody.

Nehospodaříte jen sami dva, že?

Jan: Kdepak, nejsme sami, hospodaříme se synem, máme i dvě dcery, a když potřebujeme, vždycky pomohou, a jde i o partnery našich dětí. Třeba jejich pomoc při střihání ovcí je opravdu nenahraditelná. Nejde pouze o fyzickou práci, ale také když je třeba něco vyřídit, případně správně formulovat žádosti, co jsme ze školy, spousty se změnilo… Takových věcí je potřeba hodně, i mimo farmu. Je výborné mít se na koho obrátit a také vědět, že s námi to tu neskončí. Se synem, jako s pokračovatelem, občas vedeme dlouhé debaty. Zdá se mi, že jeho dobré názory začínají převažovat. Je fakt, že jsem to samé měl i s mým otcem. A věřím, že si to samé užije i on se svými dětmi…

Iva: Základ všeho je rodina, jeden velký stůl a všichni pohromadě. Aby o sobě všichni věděli. Víte, ta správná sounáležitost, ne rivalita. Každý má v tom našem hospodářství svoji nezastupitelnou roli, i když mají dcery svoje vlastní rodiny a práci. My máme strašné štěstí, že jsme si vychovali tři osobnosti, takže s jistou nadsázkou a s úsměvem řeknu, že to je ale někdy velký boj. Jsem zvědavá, jak se s tím popasují naše vnoučata, zatím vypadá, že jsou to podobné tvrdohlavé nátury. Ono to v naší práci není vůbec na škodu - umět si prosadit nějaký nápad, daleko horší ale je třeba uznat, že jiný má ten nápad ještě vymazlenější. Uvidíme.

Jan: Nesmím zapomenout ani na to, jak je dobré mít kamarády, na které se můžeme obrátit, třeba když je potřeba dolisovat louku, nebo se porouchá voda, případně další pro nás neřešitelné katastrofy. Při obrovském spadu sněhu najednou přijelo několik našich kolegů „z kraje“ a jejich kamarádů (ty kluky jsme v životě neviděli) pomoci házet sníh ze střech, i naši hosté v chatě se zúčastnili místo rekreace, naši sourozenci, synovci…. To je strašně fajn. Vždycky je nám pomoženo, a toho si ceníme. Ovšem platí to i naopak.

Iva: Večer sehnat instalatéra na samotu, nebo veterináře o svátcích, převézt porouchanou techniku v sezoně, v zimě okamžitě něco vyhrabat, opravit lyžařský vlek, cokoli dodělat, to není jednoduché… a my to štěstí máme.

Ještě se vrátím k vlkům, zaznamenal jsem doložené zkušenosti jihoamerických chovatelů ovcí s biologickou ochranou (uveřejněno ve Zvířecích zprávách). Stáda ovcí tam totiž chrání osli, jeden stačí na stádečko o dvou stech kusech. To by vás nelákalo?

Iva: Slyšel jste, jak hlasitě dokáže osel hýkat?

Ano, to jsem slyšel, a myslím si, že právě i to může vlka odradit. Že osel mnohdy ani nemusí použít ostré zuby a tvrdá kopýtka.

… no, tak to vidíte, a to by asi naše hosty a ani turisty moc nepotěšilo.

Nuže přejeme vše dobré a mnoho dalších radostí celé rodině. A děkujeme za rozhovor.

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 1/2023), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.