Nemám nejpřesnější čísla, ale vlků je u nás v Česku kolik, osmdesát? V Itálii je to hodně přes tři tisíce.

U nás je odhad mezi jednou a dvěma stovkami. To je pro srovnání podobně, jako třeba v Chorvatsku nebo Slovinsku. A v řádu nižších stovek vlků se budou ty naše počty pohybovat i v dalších letech. Tedy v podobných počtech, jako má nyní Portugalsko nebo Švédsko.

Kvůli své velikosti samozřejmě Česko nikdy nemůže konkurovat v počtu vlků Itálii, kde jich žije přes 3300.

Nejsou tedy svou spoluúčastí Češi v projektu Life Wild Wolf tak trochu za chudé příbuzné?

Ale o tom projekt Life Wild Wolf není.

O čem tedy Life Wild Wolf je?

Life Wild Wolf – stejně jako další mezinárodní projekty LIFE – jsou hlavně o sdílení zkušeností a spolupráci mezi partnery s různých zemí.

A každá země, která má rozmnožující se populaci vlků, čelí v zásadě těm stejným typům konfliktů při soužití v kulturní krajině. Ať už je to Švédsko, Portugalsko, Itálie nebo Česko.

Life Wild Wolf se zaměřuje na kritické situace blízkých setkání lidí a vlků.

Švédsko je svými reáliemi, geografií i klimatem na hony vzdálené Řecku, potažmo Česku. Je pak ta výrazná odlišnost osmi řešitelských zemí Life Wild Wolf ku prospěchu celého projektu?

Určitě. Navíc se ty země se neliší jen přírodními podmínkami, ale i různým přístupem lidí k vlkům.

Jak různé jsou přístupy lidí k vlkům?

Například v jižních státech, kde vlci nebyli nikdy zcela vyhubeni a žijí tu v mnohem hustěji zalidněné krajině než ve střední nebo severní Evropě, náhodné setkání s vlky i během dne často nevyvolává tolik emocí nebo potřebu pozorování hlásit jako nějakou anomálii.

Vidíme, že hodně konfliktů je dáno hlavně předsudky a nedostatkem informací nebo zkušeností v zemích, kam se vlci vrací.

Právě zkušenosti ze zemí, kde problematiku řeší dlouhodobě, nám pomáhají pochopit i podstatu problémů u nás. A odlišit běžné chování vlků od toho potenciálně rizikového.

Dá se ze zahraničních zkušeností odvodit, že to, kdy se vlci začnou vyskytovat blíže k lidem, je nějak ovlivněné jejich populační hustotou?

Na to zatím není univerzální vzorec. Vlk může žít všude tam, kde má co lovit a není tam zabit.

Obecně vlci preferují oblasti, které jsou málo osídlené. I u nás se většina teritorií nachází v pohraničních územích.

Ale neznamená to, že jejich teritorium nemůže zasáhnout třeba do periferií měst. Máme vlky, kteří žijí kousek od Říma, v hustě osídlené krajině Dánska, severozápadního Německa, Nizozemska a Belgie. I v Karpatech vlci mnohdy žijí v poměrně intenzivně využívané krajině.

Byť tedy vlci žijí v těsné blízkosti lidí, nemusí to vždy způsobovat problémy. Lidé zkrátka využívají krajinu jinak než vlci. A pokud se lidé zrovna nevěnují pastevectví, do konfliktu s vlky přijít vůbec nemusí.

Nemám pochyby o tom, že vlci jsou skvěle adaptováni na přežití v divočině. Mají ale potenciál pro přežití v zastavěných oblastech?

Vlk je jeden z nejpřizpůsobivější druhů, žije od polopouští přes lesy mírného pásma až po severskou tundru. Není to habitatový specialista, ale generalista. Nepotřebuje speciální adaptace na přežití v krajně, kde je víc polí či zástavby.

Vlk se nebude trvale vyskytovat jen tam, kde bude tak hustá dopravní síť, že bude způsobovat příliš velkou mortalitu nebo nemožnost přesunu.

Limitující pro přežití vlků v kulturní krajině není dostupnost potravy, ale jejich mortalita.

Neočekáváme, že by vlci trvale žili v intravilánech obcí. Ale můžou přes ně, nejčastěji v noci, projít. Stejně jako jiní savci větší a střední velikosti.

Děje se to i u nás?

Děje, jen málokdo si toho ale všimne, protože v noci se moc lidí nechodí procházet. Víme to díky pár vlkům, kteří mají telemetrický obojek, nebo podle stopování.

Co by chtěl takový vlk dělat někde na vesnici nebo na předměstí?

Vlka může nalákat nějaká snadno dostupná potrava. Živočišné zbytky domácích zvířat, ty se objevují i na nelegálních masitých újedištích. Mohou to také být i volně puštění psi.

Lidem chodí na zahradu srnci, považujeme to za normální. Takže pokud tam přijde vlk a toho srnce uloví, není to zase nic tak neočekávatelného.

A vlk, který je opakovaně do vsi lákán snadno dostupnou potravou…

Pokud vlk nachází opakovaně potravu v blízkosti lidských sídel, může si zvykat na přítomnost lidí.

Člověka si pak spojuje s potravou, což může vyústit v situaci, kdy nejen lidskou přítomnost ignoruje, ale aktivně se přibližuje k lidem, protože od nich potravu očekává.

Říká se tomu habituace vlků na potravu z lidských zdrojů.

Chovají se takhle spíš zvířata mladá, stará, izolovaná, líná nebo ta chytrá?

Tímto se právě bude detailně zabývat projekt Life Wild Wolf. Přičemž všechny ty zmíněné faktory mohou hrát roli.

On se tak nemusí nutně projevovat vlk habituovaný, ale třeba nemocný nebo zraněný.

Určitě je ale třeba takové zvíře sledovat a zjistit příčinu jeho chování.

Jaká jsou myslitelná opatření, aby v příměstských oblastech nedocházelo k vlčí habituaci?

K habituaci nemusí docházet jen v příměstských oblastech, ale i v národních parcích, jak jsme například svědky v Krkonoších.

Nyní nemůžeme dát z patra konkrétní doporučení. Tento výzkum a monitoring je na počátku ve všech evropských zemích.

Vzhledem k počtu vlků, kteří v Evropě žijí, je habituace pořád dost vzácný jev. A ten se pochopitelně studuje hůř.

Příčiny habituace vlků mohou být různé a zatím jsme pořád ve fázi sběru všech dostupných případů, které budeme analyzovat.

Zmínil jste zvířecí zbytky, co lidi hází na kompost. Co se s tím dá dělat? Má to být téma nějaké osvěty mezi lidmi typu, jestli nechcete mít vlka na zahradě, neházejte na kompost vnitřnosti z králíků? Nebo něco víc represivního, co by vymáhalo dodržování veterinárního zákona?

Není až takový problém s pár kostmi z kuřete na kompostu. U toho je pravděpodobnější, že to dřív odhalí a zkonzumují lišky nebo kuny.

Jde spíše o větší množství zbytků, které mohou takto nelegálně vyhazovat některé firmy nebo chovatelé. Telemetricky sledovaní vlci nám mohou pomoci taková místa odhalit. A pak musí konat veterinární správa.

Ta ztráta přirozeného strachu z lidí, návyk na blízkost člověka – to nezní příjemně.

Rozhodně není žádoucí, aby si vlci budovali důvěru k lidem.

Potenciálně rizikové je, až když vlk přítomnost lidí ignoruje a je opakovaně pozorovaný na vzdálenost, kdy sám bezpečně rozeznává člověka. Tedy zhruba do třiceti metrů.

Lidskému prostředí se však prakticky nedá vyhnout, je všudypřítomné. Takže pokud vlk proběhne v noci okrajem vesnice nebo skrz ni – a nepotká člověka nebo se mu vyhne – není to nic nežádoucího.

Dělá to řada vlků a není možné tomu prakticky zabránit.

Chápu, že to v rámci projektu Life Wild Wolf teprve budete řešit, ale existuje nějaká obecná shoda na tom, jak za takové situace postupovat?

Rámcově třeba právě omezením přístupu vlků k tomu, co by je mohlo lákat.

Legálně by se totiž ve vesnicích nebo ve volné krajině neměl nacházet živočišný odpad, který by vlky lákal – přísně to zakazuje veterinární zákon.

A není bez zajímavosti, že nedávno publikovaná studie ze Španělska ukázala, že telemetricky sledovaní vlci pomohli taková nelegální místa najít.

I u nás a v Polsku už takhle vlci „identifikovali“ nelegálně vyhozené zbytky živočišného odpadu.

Projekt Life Wild Wolf si klade za cíl výrazně umenšit vznikající problémy a taky zvýšit schopnost příslušných orgánů řešit potenciálně kritické situace. Co si pod tím představit?

Obecně zlepšení koordinace mezi složkami ochrany přírody, myslivostí, policí. A také vytvoření zásahového týmu, který by tyto situace mohl efektivně řešit.

Zásahový tým? Co to bude za těleso? Kdo v něm bude? Jaké budou jeho kompetence? A co bude dělat?

Zásahový tým MENDELU je složený ze zoologů a veterinářů a má potřebné výjimky pro většinu území ČR.

Je připraven v případě výskytu smělých vlků situaci prověřovat a v případě potřeby může vlka odchytit, nasadit mu telemetrický obojek a realizovat tzv. averzivní podmiňování, což je systematické plašení, pokud zvíře ignoruje přítomnost lidí na blízkou vzdálenost. Vše probíhá v úzké součinnosti s Agenturou ochran přírody a krajiny ČR a dalšími orgány ochrany přírody.

Zmínil jste, že vlci procházejí vesnicemi. Je tedy možné, že dojde ke kontaktu či ke spáření vlka a psa. Ví se, jestli jsou u nás tito hybridi? Jaké znamenají z pohledu ochrany přírody riziko?

Teoreticky to možné je, ale prakticky je ta pravděpodobnost velmi nízká.

Za posledních 12 let máme jen jeden případ, kdy bylo doloženo páření vlka a psa (Rumburk, 2016) a to jsou u nás geneticky analyzovány ročně stovky vzorků (trus, srst, sliny stěr z kořistí).

V některých oblastech hlavně v Jižní Evropě, kde je běžnější výskyt volně se pohybujících psů, je hybridizace vlků se psy je častější a řeší ji v rámci zvláštních projektů.

Vytváříte mustr pro řešení možných případů v budoucnu. Vypadá to ale, že nad spoustou těch věcí se bude dát bádat, až vlci dorazí do příměstských parků. Co tedy bude váš tým zkoumat teď?

Téma, které řeší náš projekt, se netýká jen vlků žijících v okolí měst.

K blízkým kontaktům s vlky může dojít kdekoliv. Letos jsme řešili – a stále řešíme – případ vlka, který byl opakovaně pozorován v Krkonoších a podhůří a lidi do velké míry ignoroval. I na bližší vzdálenost než 30 metrů. Právě tohle jsou případy, které je potřeba detailně sledovat a analyzovat, a které nás teď budou zaměstnávat.

Existuje něco jako kvalifikovaný odhad, horní číslo, kdy už u nás bude vlků dost?

V ochraně přírody většinou neřešíme maximální počty.

Spíše jaký minimální početní stav je třeba k tomu, aby populace byla životaschopná. Takto je nastavená i evropská legislativa. Členské státy EU by měly udržovat populace chráněných druhů v tzv. příznivém stavu z hlediska ochrany. Nutno dodat, že nejen u nás, ale i v řadě dalších zemích, ještě tyto populace nejsou tak početné a státy tedy nesplňují to, k čemu se zavázaly.

Kolik vlků pro Česko je tedy tím cílem?

Cíl pro počet vlků v Česku není.

Podobně nemáme například cíl pro maximální počet vstavačů májových, páchníků hnědých nebo netopýrů brvitých. Maximální únosný stav, tzv. normované stavy, ty řešíme jen u lovné zvěře.

Ale ani tam to nemá praktický dopad. Ta reálná čísla jsou u lovné zvěře často několikanásobně vyšší než uváděné stavy, myslivecká statistika je v tom naprosto nevěrohodná, čísla z jarního sčítání jsou smyšlená a úřady to po desetiletí ignorují…

Smysluplný parametr pro posuzování soužití s vlky není počet vlků. Ale to, kolik škod na hospodářských zvířatech vlci působí. A jak velký konflikt to vyvolává.

V kontextu problémů, kterým naše krajina čelí, není aktuální řešit maximální stavy vrcholového teritoriálního predátora, který postupně rekolonizuje naši krajinu. Máme tu stále rostoucí populace řady druhů kopytníků, kteří dělají značné škody. Jeleni v lesích, prasata na loukách, invazní druhy.

Jedním z témat Life Wild Wolf má být téma nelegálního zabíjení vlků. Jakými strategiemi lze snížit nelegální lov vlků a co by mohlo motivovat lidi k dodržování ochrany těchto zvířat? A jaká je vůbec situace s nelegálním lovem vlků u nás?

Problematikou nelegálního zabíjení vlků se budou kolegové zabývat jen v Portugalsku a Chorvatsku, u nás se tématu projekt nevěnuje. Ale pochopitelně nízká akceptace vlků některými zájmovými skupinami nelegální lov vlků podporuje.

Pokud se tedy podaří problémy na místní úrovni řešit konstruktivně (a samozřejmě legálně), zúží se i prostor pro nelegální lov, byť zcela vymýtit ho nelze, stejně jako většinu jiných kriminálních činů.

U nás je hlavní problém v tom, že policie nemá dostatečné kapacity nelegální lov chráněných druhů seriózně řešit, nemá specializovanou jednotku, kterou už mají i na Slovensku.

To pak vede k tomu, že případy řeší kriminalisté, kteří s tématem často nemají zkušenosti, nejsou zvyklí v terénu rozpoznat a odebírat biologické stopy apod.

Když například dobrovolníci Vlčích a rysích hlídek našli ve sněhu stopy rysa až k posedu, u kterého byl upytlačen, přivolaní policisté svými stopami znehodnotili nálezovou situaci a ani odebraná krev z místa pod jejich dohledem a následná genetická analýza nebyla pro ně dostatečným důkazem, že došlo k pytláctví. A případ odložili s překvapivým odůvodněním, že k trestnému činu nedošlo.

Vlků je u nás čím dál víc, zároveň u nás není krajina liduprázdná, jsou tu zemědělci, turisti, na každém kroku vesnice... Co má člověk dělat, když narazí na vlka? Respektive, co má člověk dělat, když narazí na vlka, který není plachý a člověka se nebojí?

Zda je krajina nebo není „liduprázdná“ je subjektivní hodnocení. Záleží také jak kde.

Rozhodně je ale pro vlka naše krajina zajímavá, protože tu žijí početné populace prasat, srnců, jelenů, ale i dalších nepůvodních kopytníků jako daňků, jelenů sika nebo muflonů.

S výjimkou srnce, jehož populace je celkem stabilní, ale všechny ostatní populace kopytníků rostou, respektive roste jejich odlov, což je nepřímý indikátor populačního růstu.

Všechna blízká pozorování, kdy vlk rozpoznává člověka, evidujeme a vyhodnocujeme.

Lidé nám mohou posílat všechna svá pozorování s detailním popisem setkání a případně dokumentací na stopy@selmy.cz nebo přes WhatsApp na 728 832 889.

Pravděpodobnost agresivního chování vlků vůči člověku je velmi nízká. Lidé by se však k vlkům, kteří sami neutečou, neměli přibližovat.