Mlýn byl rodině vrácen po roce 1989, a jako v tolika případech, byl v prabídném stavu. Dědeček Antonín měl možnost začít hospodařit s jedenácti hektary a pěti kravami. Ale v takových podmínkách? Ve svém věku se na to už necítil, naštěstí jeho syn, také Antonín, sebral odvahu, no a vnuk Antonín, nynější hospodář, pokračuje. Takže začali od nuly, ve mlýně na samotě, kousek od obce Přetín, která je částí obce Křenice, kde je Antonín zastupitelem. Hospodaří dnes na více než sto hektarech, na několikahektarových půdních blocích. Na většině pozemků se pase necelá stovka krav, ale na farmě jsou k vidění i koně, poníci, slepice, zkrátka zvířata, která ke dvoru patří.
Když jste přebíral zlatou medailí v programu Pestrá krajina, děkoval jste otci, že vás k hospodaření přivedl, že vás spíš lákala železnice...
Antonín Wollner: Je to tak, táhlo mě to nejdřív ke dráze, matka byla totiž výpravčí, a babička výhybkářka, a my jsme za ní často jezdili. Bydleli jsme tehdy ve Švihově, kam se rodina po znárodnění mlýna odstěhovala, a nosívali jsme jí obědy na nádraží. A tehdy jsem si mašinky oblíbil. Dodnes je to můj koníček, rád jezdím vlakem, dráha, to je svět trochu sám pro sebe. To se mi moc líbilo, mám rád jízdu vlakem a objevování zapomenutých tratí. Ale vzhledem k tomu, že jsem ten devátý dědic, tak mě sem otec vždy tak trochu směroval, ale nenásilně. Například, když jsem uvažoval, že by se mi líbilo být pokrývačem, tak mi říkal, když bude horko, bude ti horko, když zima, jé, to ti bude zima, zmrzneš, uklouzneš, spadneš. Tak takhle mě motivoval.
A já jsem mezitím doma každou chvíli pomáhal, až jsem zjistil, že mě to na statku, ve mlýně baví, a tak jsem šel na Střední zemědělskou školu v Plzni-Křimicích, na obor mechanizace a služby. Obliba mašinek se projevila i zde, k rostlinné výrobě mě to moc netáhlo. Poté jsem nastoupil na vysokou, na technickou fakultu České zemědělské univerzity v Praze, ale po roce mě to přestalo bavit. A najednou jsem uviděl budoucnost zde. Taťka mi ale říkal, ať vystuduji, ať se něco dozvím a prodloužím si mládí. Tak jsem vystudoval mechanizaci zemědělství, obchod, servis a služby, posléze agroekologii, to vše na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.
Dnes hospodařím konvenčně, ale tak, že minimalizuji používání chemických prostředků. Když už něčím stříkat, tak jen jednou. Stále přemýšlím, že vstoupím do ekologického zemědělství, ale musím vyřešit ustájení mladých býků a jalovic. Krávy s telaty jsou celoročně na loukách s přístupem do zimoviště, ale zástav je v nepasené stáji.
S obnovou mlýna a sedlačením začal odvážně otec, dostal v restituci vlastně ruinu, mlýnský náhon byl prakticky z poloviny zlikvidován. Byl zavezený, a na jeho místě byla louka. A tak první věcí bylo obnovit náhon. Otcova sestra je geodetka, vytyčila koryto, kudy původní náhon šel, a v tom místě jsme jej zase vybudovali. A otec, který dřív pracoval v družstvu a uměl to s veškerou technikou, tj. i s bagrem, tak ten si zde užil. Také jsme vybudovali rybníček, a došlo i na tůňky, na odpovídajících místech.
Pak jsme obnovili původní obytný dům a zřídili v něm penzion s osmnácti lůžky. Chtěli jsme, aby hosté byli uprostřed dění, a mohli vidět, co všechno tu děláme. A často se stává, že přijdou a zajímají se, někdy i nabízejí pomoc. Naše děti, Antonína a Gabrielu, se snažím vést podobně nenásilnou metodou, jako mě vedl otec. A když vyjedu s Hanomagem z roku 1959, tedy s „kabrioletem“, tak to děti milují. Vyjedeme do obce, do Přetína, to je vždy láká.
Hovoříte s takovým nadšením o krajině, zvířatech, technice, i o tvorbě krajiny, nebyly tyto touhy nějak přítomny i v té vaší zálibě v železnici, či v zájmu o tu práci na střeše?
Dráha a mašinky, to mě opravdu přitahovalo od dětství, ale to pokrývačství, to byl takový podivný záchvěv, který vznikl v deváté třídě, když k nám přišel jeden pán „dělat nábor“, a lákal nás, kolik si takový pokrývač vydělá. A já si tehdy říkal super, to se mi líbí. Ovšem to nadšení trvalo tak tři dny, než mi otec trochu víc vysvětlil, o co jde.
A dost možná, že mě vždy lákalo dívat se na krajinu, či ji zažívat trochu s odstupem. Určitě tak to bylo, a výšek jsem se nikdy nebál, nedělalo mi nikdy problém lézt vysoko, po stožárech, třeba když jsem pomáhal instalovat antény pro připojení k internetu. Však to kdysi byla jedna z mých brigád.
Jak se vám to všechno tak povedlo? A jak se daří tak pěkně hospodařit? Ptám se hospodářovy partnerky Jiřiny.
Jiřina Kopfová: Já se vidím hlavně jako podporovatelka. Snažím se občas poradit, ale o faktickou práci se stará Antonín s tchánem. Můj pohled je sice zasvěcený, ale spíš z venku, dívám se totiž na to všechno přes čísla. Ano, já mám „ta čísla“, jak se mi Antonín někdy směje.
A Antonín se směje doopravdy…
Antonín Wollner: Ano, má „ta čísla“, však je také moje účetní. Poznali jsme se na vysoké škole, a já jsem si už tehdy říkal, že takováhle profese, a přesně takový přístup, se bude hodit. Padli jsme si do oka, a vidíte, už máme dvě děti, takže i o nástupce máme, jak se zdá, docela postaráno. Toníkovi je osm let, a Gábince šest. Vždycky jsem si říkal, že bych chtěl staršího kluka a mladší holku. A s Jiřinou se nám to povedlo. Bude to už desátá generace na tomto mlýně, za více než 320 let.
Jiřina Kopfová: Musím dodat, že mám vystudované účetnictví a finanční řízení podniku. Na tom přece i farma stojí. Co víc si mohl Toník přát, že? A děti vedeme opravdu tak, jak už bylo řečeno, nenásilně, aby je to sedlačení bavilo. A zdá se, že tomu tak doopravdy je a bude.
- - -
I zde je zřejmé, že i když se zdá všechno pěkné a hotové, není tomu tak. Krajinu je třeba udržovat, vodoteče činit průchodnými a na budovách je pořád co dělat. Nemluvě o plánu rekonstruovat historickou mlýnici! A nejen to, Wollnerovi počítají s využitím vody, chystají se instalovat vodní turbínu. Hospodář ještě dodává, jak je útěšné vidět krajinu oživenou zvířaty. A s úsměvem pokračoval: „Když přijdu na pastvu, tak než se stačím nadechnout, už mě krávy vítají.“
Rozhovor vedl: Josef Duben
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 3/2026), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.
