Zdá se, že malé farmy mohou být názorným příkladem, jak lze diverzifikovat hospodaření, aby se činnosti vhodně doplňovaly a prospívaly tak nejen samotným sedlákům, ale i krajině, a vlastně celé společnosti. Na zdejších pozemcích obhospodařovaných téměř zahradnickým způsobem je devět životem kypících tůní, ale také pásy malých sadů i pásy neprodukčních dřevin, samostatně rostoucí stromy, a třeba i malá políčka s dýněmi. Společně s dobytkem se pase stádečko koní. A právě ti zde mají důležitou funkci.
A na ty koně se chci zeptat. Neříkal jste, že jejich přítomnost nevoní vlkům?
Karel Mařík: Ono se okolo vlků vede v poslední době tolik řečí. Pravda, není to s nimi jednoduché. Proto jsem také například koupil halu pro ovce, kde se bahní a jsou zde v bezpečí. Okolo haly jsou pachové ohradníky. Dnes se nabízí celá řada různých ohradníků, a existují i ty, jejichž pach šelmu odradí. Navíc existuje i speciální ohrada na ochranu proti velkým šelmám, kterou dotuje Ministerstvo životního prostředí. A pak tu jsou ještě koně, jejichž pach vlka odpuzuje. Ovšem chov koní má ještě jeden efekt. Jak je známo, kde jsou koně, tam to láká děvčata. Takže tam, kde jsou koně, se neustále pohybují lidé, a tam vlk nejde, cítí se ohrožený. To je to celé kouzlo. Nic víc v tom není.
Ještě mě napadá v souvislosti s koňmi, že i osli dovedou stáda ochránit
Ano, také jsem se setkal s názorem, že proti vlkům je dobré si pořídit osly. K tomu mohu zmínit příklad z vlastní praxe: Měl jsem osla mezi ovcemi. Přišel vlk, zabil ovce, osel zůstal celý. Pokud jde o zvířecí ochranu před vlky, tak musí být oslů víc, minimálně tři, čtyři, a to se týká i koní. Největší riziko pro pasené ovce je takový srpen, září, kdy vlčí smečka vyvádí a posléze vyžene mladé, a ti se pak toulají krajinou, a když tam jsou ovce a telata, tak si na nich trénují lov. To je to masové zabíjení. Je to ale logické, tak se vlci prostě chovají. A když se farmářům toto období podaří přečkat a zvířata ubránit, tak už zima není tak hrozná.
Měl jsem na toto téma několik sezení s ochranáři, navrhoval jsem totiž, aby se do těch vlků mohlo střelit. Není třeba je trefit, to ne, stačí jen vystřelit, aby to podle vlka prosvištělo, a je pokoj. Ovšem s tímto názorem jsem neuspěl. Vím ale, že to tak funguje například na Slovensku. Inu, návrat vlka do naší krajiny jistý problém je.
A kdo by o tomto tématu chtěl vědět víc, může mi napsat na marik.karlik@gmail.com.
Při prezentaci vaší farmy na Konferenci Pestrá krajina jste se zmínil o vašem šikovném spolupracovníkovi
Ano, Mykola je student, původem z Ukrajiny, je tu už deset let, vystudoval na Střední zemědělské škole, kde jsem učil, a musím říci, že je skvělý, nápaditý a nemohu si ho vynachválit. Je to úžasný slepičář.
Jak jste se dostal k hospodaření, zejména takovémuto a zde?
Já jsem vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. Vždycky jsem totiž chtěl hospodařit, už od mala. Jsem ale hlavně živočichář, mám rád zvířata, vystudoval jsem ještě veterinárního technika, jezdil jsem po chovech, odebíral krev, očkoval zvířata. A do toho se mi naskytla možnost pronajmout si nějaké pozemky, tak jsem se rozhodl to zkusit. No a za pětadvacet let hospodaření se ukázalo, že těch pozemků je jeden rok více, pak zase trochu méně. A jako každý mladý zemědělec jsem chtěl pozemků urvat více, a chtěl jsem zbohatnout, avšak…
Avšak po těch pětadvaceti letech jsem si uvědomil, že mi to nedává smysl, ať totiž máte 10 nebo 50, anebo 1 500 hektarů, akorát přibývá starostí, a vám pořád zůstávají stejné peníze. A tak jsem pak ještě vystudoval v Ústí nad Labem krajinařinu, a rozhodl jsem se, že když mě lákají pastviny, tak si vybuduji takový svůj malý agroekosystém. Ano, v tom jsem viděl svou cestu. A ta představa mě hnala kupředu.
Ve škole jsme se učívali, že půda, to je živý ekosystém, a tedy aby byla půda živá, musí mít vodu. A když je voda v krajině, žijí v ní zvířata, hmyz, obojživelníci, ptáci. A u nás žijí! Mně sem třeba zalétá mořský orel, sedává na ohradách, létají sem jeřábi, je to nádhera. Jsem spokojený. A v tomto duchu, či trendu pokračuji dál. Přizpůsobuji své hospodaření jizerské horské krajině, vysazuji takové ovocné stromy, které sem patří, jabloně, třešně, švestky. Baví mě, nás, pracovat se zvířaty, se živou půdou, s vodou.
Ještě dodám, že z našeho způsobu hospodaření mám radost, cítím velké uspokojení a zažívám téměř hmatatelnou svobodu.
- - -
A plány do budoucna? Aby to tak šlo i nadále. Nicméně to vypadá, že přibude mlékárna a sýrárna. To jistě ocení návštěvníci, kteří již dnes mají možnost se ubytovat v několika chatách na kraji pastviny. Ať se daří!
Rozhovor vedl: Josef Duben
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2026), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.
