Když Jakub Helma získal zlatou medaili v programu Pestrá krajina, přišla mu poblahopřát veselá kamarádka. „To je Anička Králová z Klubu mladých farmářů, ta nás všechny motivuje a drží klub při životě a pohromadě,“ mile mi ji představil mladý sedlák. Bylo by škoda ji také „nevytěžit“, že?  Tak jak je to s mladými farmáři:

Anna Králová: Klub mladých farmářů se obnovil po covidu, a to pod hlavičkou Asociace soukromého zemědělství ČR. Sdružuje, jak už z názvu vyplývá, mladé hospodáře z rodinných farem napříč celou Českou republikou, aktuálně je nás zhruba 75. Cílem je se setkávat, poznávat se, nacházet lidi, kteří vyznávají stejné hodnoty, a navzájem si pomáhat. Máme možnost se nejen seznamovat s legislativními návrhy, ale i je připomínkovat. Náš klub je vlastně neuvěřitelným podhoubím, které iniciuje další mladé, aby začali s hospodařením. Našimi členy mohou být samozřejmě i ti začínající. Podmínkou je být členem ASZ. Jsou mezi námi členové, kteří mají malé farmy, ale i větší, a všichni máme možnost se vzájemně inspirovat a říkat si, co funguje, a co nefunguje. Stýkáme se, navštěvujeme se, nyní jsme byli na Hradecku, a už se chystáme na Moravu. Poradit si, pomáhat si.

Jakub Helma: Je to ohromně fajn a inspirativní, poznávat se a vidět, jak se hospodaří i jinde, nejen v nejbližším okolí, tady to znám, ale třeba jak to jde ve vyšších nadmořských výškách, anebo zase v rovině. Mluvit o kdečem, třeba i o tom, jak je dnes obtížné získat půdu. Prarodičům bylo vráceno devět hektarů, posléze se dařilo získávat více, takže vlastníme 130 hektarů, a ten zbytek, tedy něco kolem 250 hektarů, máme propachtováno. Jsem majitelům velmi vděčný, že nám půdu svěřili, propachtovali. A my je nezklameme, půdu neznehodnotíme, spíše naopak.

Usilujeme o to, aby krajina byla krásná, aby byla průchozí a atraktivní pro lidi, jak místní, tak i cizí. Máme pozemky v nadmořské výšce od 350 do 550 metrů nad mořem, ideální pro pastvu. Nemáme takovou nouzi o vodu jako v jiných regionech, přesto se snažíme vodu v krajině udržet, nenechat ji marně odtékat. A navíc, zbudované tůně krajinu oživují, vysazené stromoví ji chrání.

Krajinu dotvářejí kromě alejí a solitérních stromů také stavby, statky, kostely, kaple. Vám se povedlo nádherně zrekonstruovat renesanční sýpku ze sedmnáctého století. Jak se vám to tak pěkně podařilo a jaké s ní máte plány?

Jakub Helma: No víte, já dlouho neposedím, a tak když zrovna není sezóna, na polích je sníh, tak se vždy do něčeho pustím. Bývám plný energie do nových projektů, a to často zláká i ostatní z rodiny. A tak jsem se pustil do rekonstrukce, aby nám sýpka nespadla na hlavu a celá rodina se k práci přidala. Otec má se stavařinou bohaté zkušenosti, a tak jsme se výborně doplňovali. Věděl jsem, že budovu musíme zachránit s citem a respektem, a proto jsem si přizval zkušeného restaurátora Hynka Mertu z Prachatic, který nás držel na uzdě s běžnými stavebními postupy a vnášel do všeho punc historie, popravdě často najít kompromis bylo velice obtížné. S celým komplexem budov v Miloňovicích máme moc hezké plány, ale do rozhodování o osudu statku se musí zapojit celá rodina. Ale už víme jistě, že bychom jej chtěli otevřít veřejnosti alespoň na různé akce, jako třeba dožínky, zabíjačky nebo nějaký menší festival či trhy. Je možné, že v budoucnu tu zvládneme pořádat i svatby, ale zemědělství a práce v přírodě je pro nás pořád hlavní prioritou.

Obracím se na Jakubovu partnerku Helenu. Vy jste před chvílí vyprávěla, jak vás tento způsob života uchvátil, zaujal, chytil za srdce...

Helena: Veřejnost městská mívá dojem, že v krajině je to, co je za cedulí, jaksi ničí. A musím se přiznat, že i já jsem to tak do jisté míry měla. Vědomí, že se mohu vykoupat v jakémkoli rybníku, překročit ohradník na kdejakou pastvinu, natrhat si plný košík kukuřice nebo si naškubat mák do vázy, kde mě napadne. Až když jsem se seznámila s Jakubem a viděla přímo a zblízka, co to dá práce a péče se o ten „svůj“ kus přírody postarat, něco vypěstovat, jsem si uvědomila, jakou tyhle věci mají cenu. A také, že nelze jen brát ale je potřeba i vracet. Víte, s ne moc velkou nadsázkou řeknu, že leckdo z města by si rád natrhal plnou igelitku kukuřice, ale jakmile na podzim zemědělec nahází na pole hnůj, to by ho ukamenovali. Jak říkám, byla jsem skoro stejná, je potřeba veřejnosti dělat osvětu a možná je na farmy i pustit.

Za dobu, co Jakuba znám, už můžu pozorovat vliv té péče, on mě tak nenásilně edukuje. Já vidím že v přírodě není nic hned, o to víc zemědělec potřebuje trpělivosti a té lásky k ní. Když zasadíme švestku, sklidíme plody až za několik let, no já si pro ně dřív chodila do supermarketu. Bylo a je to pro holku z města všechno dost nové. Takže na začátku v tom asi bylo hlavně to srdce, nikdy mě asi nepřestane těšit pozorovat, jak Jakubovi dělají tyhle věci radost.

Jakub Helma: Na Helenu se mohu ve všem spolehnout, její pohled, přece jen trochu zvenku, je pro mě velmi cenný a inspirativní. A jak vidíte, nejsme na práci sami, je nás docela dost, počítám s pomocí rodičů i mých dvou sester, i když jedna, Michaela, je lékařka, a ta druhá, Barbora, dosud studuje. Navíc máme docela zásadního místního pracovníka Richarda…

Helena: To je vzácný člověk, kterého taková různorodá práce baví, ničeho se nebojí, a do všeho se pustí s vervou. Ideální je, když se podaří najít takového chlapíka s dobrým srdcem a chutí do práce.

Jakub Helma: Ano, chuť do práce mám. A snad i něco navíc. Při vytváření nových tůní a rybníčků jsem se vždy spoléhal na znalost svých pozemků a nějakou vlastní intuici a cit. To ale také není všechno, je třeba studovat, dozvídat se, a nechat se poučit, na všechno člověk sám nepřijde. Rád bych zmínil velkou pomoc, kterou mi poskytl pan profesor Hrdina ze Sudoměře a rád bych mu právě tady vyjádřil velké poděkování. Konzultoval jsem s ním všechny ty tůňky u nás. Aby byly na správných místech a plnily očekávanou funkci. A tůně, ty jsou naší velkou radostí. Pozoruji v nich a v jejich okolí život – ryby, ptáky, obojživelníky, hmyz.

Já jsem se zde narodil, chci zde žít, vychovávat rodinu, a věřím, že Vilém bude zde dál chtít hospodařit, živit rodinu a dělat okolní krajinu krásnější.

Když jdu po našich polích, pastvinách, okolo vody, mám radost od jara do podzimu, pozoruji s uspokojením, jak se krávy telí. Je to radost. A že můžu, že můžeme takto žít, za to jsem vděčný rodičům, a zejména pak babičce a dědovi, kteří začali nově sedlačit po revoluci.

- - -

O krajinotvorbě se přednáší na univerzitní úrovni, je to i samostatný studijní odbor, to je samozřejmě dobře, ale skvělé je vidět, jak to vypadá v praxi, jaký vliv má krásná krajina na lidskou duši. A to je moc pěkně vidět například i na rodinné farmě Helmových v Kapsově Lhotě na jih od Strakonic.

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 2/2026), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.