Přes všechny tyto skutečnosti zakázalo Polsko, a po něm Maďarsko, Slovensko a Bulharsko dovoz (nejen) pšenice z Ukrajiny, čímž kromě toho, že uvedené země porušily zásady agroobchodu v EU a Světové obchodní organizace WTO, zpochybnily také veřejně deklarovanou pomoc Ukrajině. A to navzdory skutečnosti, že pšenice a další komodity z Ukrajiny měly primárně skončit v regionech severní Afriky a přední Asie, které Ukrajina svou produkcí před zahájením válečného konfliktu zásobovala. Situace navíc některé země a některé organizace využili k tomu, že označily ukrajinskou produkci jako nebezpečnou, neboť měla obsahovat v EU zakázané pesticidy. To sice vyvrátily jak dozorové orgány v ČR, tak laboratorní testy skutečně ukrajinské pšenice zpracovávané v Mlýnu Kolárovo na Slovensku, spekulace na hranici šíření poplašné zprávy si už ale začala mezitím žít svých životem.
Pokud se týká pšenice a obilí obecně, pak je zřejmé, že ani EU, ani vysoce přebytková ČR ukrajinské obilí nepotřebuje, a nebyl a není logický důvod k tomu, aby na území EU exporty z Ukrajiny končily. Řešení problému je ale především v kontrolovaném transportu ukrajinských komodit do třetích zemí, ne v zákazech exportu. Na místě je proto ocenit postoj ČR a Ministerstva zemědělství, neboť naše země se jako jediná ze zemí v blízkosti Ukrajiny k zákazům nepřipojila. O poznání horší řešení ale zvolila EU. Ta totiž hodlá pokles cen zemědělských komodit zemědělcům ze zemí, které zakázaly export z Ukrajiny, kompenzovat údajné ztráty částkou 100 milionů eur, což samozřejmě znamená nerovnováhu na trhu EU, který se deklaruje jako společný. Jinými slovy: Zatímco ti, kteří pravidla obchodu v EU porušují, získají finanční prostředky navíc, ostatní, kteří tato pravidla ctí, jako je třeba i ČR, nedostanou nic. To ovšem Bruselu na věrohodnosti nepřidává, zvláště za situace, kdy se v Polsku a na Slovensku blíží volby a zmiňované finanční kompenzace tak lze charakterizovat i jako politický odpustek.
Kromě žádostí o zemědělské dotace odstartoval v ČR také proces žádostí o dotace z Operačního programu Rybářství. V prvních třech výzvách je zatím připraveno 67 milionů korun, asi největším přínosem je přitom zavedení některých nových podpůrných programů, jako je podpora mezinárodní spolupráce a zejména podpora spolupráce s akademickou sférou (univerzitami) s cílem aplikace vědeckých poznatků do praxe. Praktickou pomocí je jistě i dotace na pořízení maringotek tvořící zázemí pro obhospodařování rybníků, což samozřejmě evokuje myšlenku na stále nedotaženou možnost pro sedláky stavět si na vlastní zemědělské půdě zázemí pro zemědělskou činnost. I když maringotka a dům není totéž.
Jsme-li „u vody“, pak je možná vhodné zmínit výsledky jednoho z četných projektů, jimiž se zabýval Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM), dokazující na konkrétních datech přínos lesních porostů pro zásoby vody v půdě. Konkrétně šlo o průzkum části povodí horní Svratky. Z tamního lesního komplexu podle provedených měření odtéká v době klimatického sucha o 14,4 procenta více vody než z dalších ploch, plošný podíl 43 procent lesů dodá v době klimatického sucha do uvedené řeky objem 46,3 procenta celého odtoku, a v povodí zvýší minimální průtok ve Svratce v Dalečíně průměrně o 6,2 procenta. To vše i přesto, že vlivem zadržení vody z dešťů na stromech a rostlinách dopadne přímo na lesní půdu mnohem méně vody - lesní půda je ale pro průsak vody propustnější než půda okolních zemědělských kultur. Což je mimo jiné důležité pro zásoby podzemní vody. Přestože je totiž odtok vody z lesního komplexu o 14,4 procent vyšší než průměrný odtok ze zbytku povodí, je v hydrogeologickém podloží lesního komplexu vyšší zásoba podzemní vody než u polí, ale i u trvalých travních porostů.
Petr Havel
