Monitorovat míru přiměřeného zisku a případně poukázat na zisk nepřiměřený je sám o sobě dost sporný úmysl, byť je v současné době pochopitelný. Je ale třeba vědět, co se to vlastně bude kontrolovat. Marže je totiž rozdíl mezi cenou, za kterou obchodník zboží, (v tomto případě potraviny), nakoupí, a cenou, za které zboží prodává svým zákazníkům. V tomto rozdílu jsou ovšem obsažené náklady na nájmy, skladování, energie, marketing nebo mzdy zaměstnanců maloobchodu, a teprve po odečtení těchto (a dalších) nákladů obchodníka od prodejní ceny lze mluvit o zisku. Kdyby se tak měly kontrolovat „marže“, musely by se kontrolovat nejen konečné ceny, ale také struktura veškerých nákladů maloobchodu. Skutečností je, že rozdíl mezi cenou nakoupeného zboží a cenou prodávaného zboží může být, vyjádřeno v procentech, poměrně vysoký, často desítky procent, ale i více než 100 procent. Samotný zisk z prodeje potravin se ale v ČR dlouhodobě pohybuje v řádech jednotek procent, pokud tedy mluvíme o normálním stavu a běžných potravinách. Jinými slovy, kontrola „marží“, což by měla být kontrola přiměřeného zisku, potraviny v naší zemi s velkou pravděpodobností prakticky nezlevní.
Úmyslem kontrolovat „marže“ orámoval Zdeněk Nekula 100 dní v ministerské pozici, a také proto se v současné době mluví o tom, jak dobrým ministrem na základě již učiněných a dalších plánovaných kroků je. I když to tak přitom z neustálých kritických připomínek k podobě současné, a zejména od příštího roku uskutečňované zemědělské politiky v naší zemi nevypadá, lze konstatovat, že je reálně mnohem lepším ministrem, než je jeho mediální obraz. Už samu skutečnost, že se mu podařilo navýšit zemědělské dotace pro letošní rok, zachovat výši národních dotací a prosadit úmysl spolufinancovat dotace z EU v Pilíři II od příštího roku z tuzemských zdrojů ve výši 65 procent, by měli zemědělci napříč celým komoditním spektrem ocenit, zejména při vědomí deficitu státního rozpočtu a nečekaných nezemědělských výdajů. Rozebírat legislativní a vůbec celkové změny v zemědělské politice by pak bylo na hodně dlouhé psaní, podstatné ale je, že zatímní změny jsou spíš k lepšímu, než k horšímu.
I když to (asi naštěstí) veřejnost moc nezaznamenala, je nepochybně namístě vyjádřit se alespoň stručně ke „kauze“ zemědělské půdy v naší zemi kontaminované olovem. Konkrétně jde o závěr studie Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity, jejímž cílem bylo analyzovat koncentrace rizikových látek, mimo jiné olova, na pozemích, které chce využít k výstavbě logistického parku (Panattoni Park Stříbro) významná developerská společnost Panattoni. Výsledkem je, že v příslušné lokalitě má být „brutální“ koncentrace olova a tamní zemědělská půda by neměla být zemědělsky využívána. To je ovšem nebezpečný precedent, který může sloužit k zásadní redukci zemědělsky využívaných půd v ČR, mimo jiné proto, že podle studie je hlavním viníkem koncentrace olova v uvedené lokalitě několik set metrů vzdálená silniční komunikace. V ČR má totiž být zhruba 5 000 km silnic I. tříd, po nichž se jezdilo na již zakázaný olovnatý benzín, a kolem nich tak má být více než 1,6 miliardy metrů čtverečních půdy zasažených olovem.
Je přitom zřejmé, že analýzy z lokality „Park Stříbro“ nemohou představovat modelový příklad kontaminace zemědělské půdy v ČR olovem, a je také velmi odvážné svazovat tyto výsledky s rizikem pěstování hospodářských plodin a jejich konzumace. Každoroční, velmi podrobné monitoringy cizorodých látek v potravinách prováděné několika institucemi totiž překračování limitů, nejen přítomnosti olova, nesignalizují, a kromě toho platí, že rostliny, hospodářské, i ty planě rostoucí, neabsorbují do svých pletiv celou řadu pro člověka rizikových kontaminantů (včetně olova), neboť jsou toxické i pro rostliny samotné. Pokud si navíc spojíme lokalitu Stříbro s někdejší těžbou nerostů a možnou významnou lokální kontaminací půdy jako pozůstatku hornické činnosti, skládá se výsledný obrázek komerčně laděné zakázky, jejíž závěry ale poškozují zemědělství v ČR jako celek. Ne že půda v naší zemi vůbec kontaminovaná nebyla. Něco jiného je ale místné extrém, a něco jiného obecná rizikovost půd kolem frekventovanějších silničních komunikací (údajně až do vzdálenosti 150 metrů od nich). Kromě toho je vhodné připomenout, že je olovo přirozenou součástí zemské kůry i oceánů, byť poměrně minoritní – například v mořské vodě činí jeho koncentrace 0,03 mikrogramu na litr. Součástí naší planety navíc bude i nadále, neboť olovo je konečným produktem rozpadu uranu a thoria, a také proto, i bez lidského přičinění, jeho obsah v životním prostředí roste.
