Jak konkrétně se ale do cen zemědělských surovin a potravin promítne, není zcela zřejmé. EU totiž stále nepředložila dopady svých strategií, což po Unii opakovaně požadují některé členské země, včetně ČR, a také zástupci zemědělců. Podle některých scénářů se totiž mohou zvýšit ceny, zejména živočišné produkce, o vysoké desítky procent, a právě proto požádal o dopadovou studii také Evropský parlament.

Skutečnou „prováděcí vyhláškou“ k praktické aplikaci SZP ale bude ve všech členských zemích včetně ČR schválené podoba Strategického dokumentu, jehož aktuální verzi po předchozích diskusích představilo Ministerstvo zemědělství. Vzhledem k zásadní obměně vládní exekutivy po letošních parlamentních volbách lze ale očekávat, že ani tato verze Strategického dokumentu před odesláním k posouzení Evropské komisi nebude konečná, a základní otázkou tak nyní bude, jaké změny v uvedeném materiálu ještě nastanou. Například podle již zveřejněného postoje Asociace soukromého zemědělství ČR by měly být zásadní, a to ve prospěch opatření, které by v ČR preferovaly a podporovaly evropský model zemědělství, který je založen na rodinných farmách.

Veřejností v naší zemi ale hýbe především raketový růst cen energií a s ním spojené krachy energetických firem, z nichž nejvýznamnější je zatím Bohemia Energy. Růst cen elektřiny a zejména plynu se ovšem také dotkne zemědělství v podobě růstu nákladů na produkci zemědělských surovin, nejde však jen o zásadní zvýšení cen energií, ale také například razantní zdražování hnojiv, a to až o 150 procent. Energetiky se mimochodem týkají také další informace, které veřejně zazněly tento týden v souvislosti s produkcí obnovitelných zdrojů energií (OZE) – ne všechny OZE jsou totiž pro životní prostředí tak přínosné, jak se dosud prezentovalo. Například spalování dřevěných pelet v zařízení zachytávajícím emise je nejen neutrální, ale dokonce uhlíkově negativní, a například podle investiční banky Jefferies nemá energie z biomasy z hlediska řešení problematiky změny klimatu žádný pozitivní dopad. To dokazuje minimálně dvě věci – jednak, že využití biomasy by mělo být primárně v návratu biomasy do půdy a tedy v zemědělství, a ne k energetickým účelům, a jednak, že role bank při poskytování úvěrů a podpory projektů, které mohou mít souvislost se zemědělstvím, stále roste a poroste, takže na podmínky podnikání v zemědělství budou mít stále větší vliv nezemědělské subjekty, což bylo v „Týdnu podle PH“ v minulosti opakovaně konstatováno.

Na závěr ještě téměř pravidelné „vodohospodářské“ okénko. Nejen na úrovni EU totiž vznikají strategické materiály. Takovým příkladem je například v ČR historicky první strategie rozvoje a priorit vodohospodářství, jehož společnými autory nejsou státní úředníci, ale představitelé praktiků, a to jak takzvané „malé vody“, což je oblast zdrojů pitné vody, její kvality a distribuce, tak takzvané „velké vody“, kterou představují státní podniky Povodí a která zahrnuje nakládání s vodou v krajině nebo například prevenci povodní či sucha. Konečným cílem má být zachování dostupnosti zdrojů vody a udržení její kvality i pro budoucí generace. Materiál s pracovním názvem „Poziční dokument“ má k dispozici k připomínkám Ministerstvo zemědělství a vodohospodářská veřejnost věří, že z něj resort načerpá inspirativní informace ve prospěch rozvoje oboru, spotřebitelů i krajiny.

Do jisté míry symbolické je v této souvislosti zahájení aktuálně největší vodohospodářské investice v ČR, totiž stavby nového bezpečnostního přelivu na přehradě Orlík. Není přitom zas tak podstatné zabývat se technickými detaily projektu a mírou zvýšení ochrany území i celé vltavské kaskády před povodněmi. Podstatnější je totiž spíše skutečnost, že v průběhu přípravy celého projektu byly důsledky, výhody i se stavbou spojená omezení aktivně a průběžně konzultována s představiteli obcí v dotčeném území, a podle všeho i proto se ze stavby nestala kauza zatížená veřejnými diskusemi a protesty obyvatel okolí Orlíku, byť se jistě najdou i tací, kteří s projektem nesouhlasí. Hlavním poselstvím této stavby je tak především potřeba a vůle lidí v naší zemi spolu z očí do očí komunikovat, což je princip, který se jednak rozvojem sociálních sítí, ale také rostoucí arogancí představitelů státu z naší společnosti stále více vytrácí. Sami vodohospodáři často konstatují, že „bez vody to nepůjde“, dodat lze ale také, že bez seriózní komunikace „to nepůjde také“. Nejen ve vodním hospodářství.