Týden podle PH č. 45 - 2021 (pH týdne: 6)

Petr Havel
Sdílejte článek
Týden podle PH č. 45 - 2021 (pH týdne: 6)

I když si na ustavení nové vládní garnitury i konkrétní jména ministrů (kde se zřejmě nejen zemědělská veřejnost dočká některých překvapení) musíme ještě nějakou dobu počkat, základní priority budoucí vlády jsou již zformulovány. Pokud by byly dodrženy a skutečně naplněny, velmi pravděpodobně by došlo k významné restrukturalizaci našeho zemědělství ve prospěch rodinných farem a obecně soukromých zemědělců, ale i ve prospěch krajiny a venkova. Z mnohastránkového výčtu priorit jsou přitom pro sedláky z rodinných farem klíčové především dvě, a to obě dohromady – totiž přijetí principu zastropování a zároveň sledování majetkové propojenosti příjemců zemědělských dotací.

Z obecného hlediska se navíc dalším vládním cílům v oblasti zemědělství příliš mnoho vytknout nedá, neboť obsahují v zásadě všechny pro zemědělství potřebné kroky. Trochu jiná situace je v zatím zveřejněných prioritách týkajících se životního prostředí, u nichž se nelze ubránit dojmu, že kopírují mainstreamová klišé bez ohledu na skutečnost, že v některých aspektech je reálná situace odlišná od obrazu toho kterého problému ve veřejnosti. To ovšem představuje riziko i pro sedláky a zemědělství obecně, neboť neuvážený environmentalismus může žádoucí přeměnu našeho zemědělství zhatit. Nejen sedlákům by tak mělo na osobě budoucího ministra životního prostředí záležet více, než si většina z nich myslí.

Také proto, že se (konečně) začíná mluvit o pojmu zvaném „greenwashing“, což je – stručně řečeno - zastírání reálně negativních vlivů podnikání na životní prostředí naoko ekologickými projekty, za které se firma nebo i nějaká organizace „schová“, a působí tak ve veřejnosti jako ekologicky zodpovědná a „moderní firma“. Greenwashing má mnoho podob, a je tak docela záslužné, že se na firmy využívající ekologického „maskování“ začíná, zatím zejména v zahraničí, poukazovat. Vzhledem k tomu, že jde velmi často i firmy velké až nadnárodní, mohou totiž ovlivňovat a také ovlivňují nejen mínění veřejnosti, ale i politiků, kteří pak preferují někoho, kdo „káže vodu a pije víno“. Greenwashing tak mimo jiné dostihnul i nadnárodní nábytkářskou společnost IKEA, která před časem na našem trhu odmítala odebírat dřevo, které není opatřeno ekologickým certifikátem FSC, a na jakékoli argumenty ve prospěch v ČR mnohem rozšířenějšího „normálního“ certifikátu PFSC podrážděně reagovala. Postupně se ale ukázalo, že IKEA nahradila tuzemské „špatně certifikované dřevo“ surovinou pocházející z nelegálních těžeb na Ukrajině, takže požadavek na dřevo FSC od našich producentů dřeva byl zřejmě i jistou „ekologickou“ zástěrkou, jak získat levnější surovinu jinde.

Hodně podobným principem na tuzemské scéně je pak stávající proces povolování výstavby malých vodních elektráren (MVE). Výroba energie z vody patří samozřejmě mezi žádoucí mix obnovitelných ekologických zdrojů energie, takže „kdo do toho jde“, působí environmentálně pozitivně. Jenže v řadě případů mohou mít nové (i staré) MVE na životní prostředí i přítomnost vody v krajině (zejména ve vodních tocích) negativní vliv. Tento týden poukázala na několik konkrétních příkladů Asociace vodní turistiky a sportu (AVTS) s tím, že původně ekologicky neutrální či přínosné projekty jsou v procesu jejich schvalování nahrazovány jinými, podstatně méně ekologickými verzemi, přičemž orgány posuzující záměr nové MVE v praxi posuzují projekty původní, takže často o dost jiné. Některé MVE se tedy tváří jako žádoucí a přínosné, ale realitou je pravý opak. Což se samozřejmě netýká jen vodních elektráren, ale v ČR dosti rozšířeného přístupu k prosazování čehokoli.

Za nepříliš funkční formalismus lze také označit současné požadavky na závazný podíl městské zeleně při městské výstavbě. Výsledkem jsou sice zelenější města, avšak s podstatně nižším efektem, než by mohla zeleň přinášet. Uvedené téma bylo součástí konference „Příjemné a odolné město“, která byla součástí vyhlášení výsledků letošního ročníku soutěže Adapterra Awards, a na konkrétních příkladech jej prezentoval architekt a urbanista ateliéru Jakub Cígler Architekti Peter Bednár. Podle stávajících doporučení by přitom měla v každém stavebním záměru tvořit 30 procent ploch zeleň, tyto „tabulkové cíle“ ale podle Bednára nepřispívají k tomu, co má být jejich základním smyslem – tedy lepší a zelenější město. Rozsáhlým plochám trávníků totiž musí ustoupit řada, často i historicky cenných budov, a města se pak rozrůstají do šířky na úkor skutečně přirozené zeleně v krajině. Důležitější než nízko sečené rozsáhlé plochy trávníků je přitom podle Bednára takzvaná vertikální zeleň, což jsou především vzrostlé stromy, které mimo jiné ochlazují lokální mikroklima a jsou trvalejšího rázu. Navíc se do městské zeleně nezapočítává voda, respektive drobné vodní plochy ve městech.

Formalismus v plnění environmentálních cílů tedy není zdaleka jen problémem v zemědělství, ale i ve stavebnictví a tvorbě městského prostředí. Veřejný zájem podporovat k přírodě blízké hospodaření (nebo stavebnictví) je proto nutné formalismu zbavit, což si ovšem žádá znalost procesů probíhajících v životním prostředí v širších souvislostech, což nemůže nahradit žádná sofistikované evidence, šablony, formuláře a od stolu vymýšlené závazky. To vše přitom hrozí zejména v přístupu ke krajině a v zemědělství, zejména v současné době, a argumentace vůči tomu je další z mnoha výzev, kterým musí podnikání v krajině i ve městech čelit.

Přečteno: 158x