Celosvětovým tématem v zemědělství je ovšem stále současná a budoucí produkce pšenice a dalších strategických komodit na Ukrajině a důsledky možných výpadků ukrajinské produkce. Oleje do pomyslného ohně přitom přililo vyjádření ukrajinského ministra zemědělství Mykoly Solskyj, podle kterého lze výpadky očekávat nejen letos, ale také v příštím a ještě v následujícím roce. To je docela možné, nicméně zásadní problém to je a bude zejména právě pro Ukrajinu a ekonomiku ukrajinských zemědělců. K doprovodným informacím k vyjádření ukrajinského ministra lze totiž uvést, že vliv ukrajinského exportu se začíná, více než je vhodné, přeceňovat. Podle těchto údajů údajně Ukrajina vyvážela v minulosti měsíčně 6 milionů tun pšenice, což by v praxi znamenalo více než 70 milionů tun ročně – a to není možné při původní osevní ploše 6,5 milionu hektarů (plocha ke sklizni ale kvůli válce klesla zatím na 5 milionů hektarů), vlastní spotřebě Ukrajiny, a také kvůli tamním hektarovým výnosům, které jsou například oproti průměru EU i ČR nižší. Zmiňovaných 6 milionů tun potenciálního exportu je tak významně nadhodnocených, a už vůbec nelze toto číslo vztahovat na celý kalendářní rok. Bohužel to jsou informace, kvůli kterým rostou, nebo alespoň neklesají stále vysoké ceny této komodity. Tak či tak je ale zřejmé, že není třeba propadat panice a například pro sklizeň 2023 navyšovat osevní plochy, neboť již realita letošní sklizně ukáže, že pěstovat pšenici bude sice i nadále docela dobrý byznys, ale ne takový, jak si možná leckdo představuje.
Drobný komentář si možná také zasluhuje další tornádo, které postihlo naší zemi, tentokrát obec Lanžhot, opět na jižní Moravě. A to proto, že není od věci zamyslet se v rámci struktury naší krajiny také nad příčinami tornád. Ať se to přitom komu líbí nebo ne, mezi tyto příčiny patří totiž i nepřerušované velkoplošné rovné polní pozemky, zejména bez vzrostlé vegetace, neboť takové plochy mají v porovnání se svým okolím velmi vysokou teplotu. Tornáda přitom vznikají střetem vzdušných proudů o rozdílných teplotách a následně vytvořeným rotujícím vzdušným proudem. Právě jižní Morava patří v ČR mezi území s pravidelně vyššími teplotami, což spolu se strukturou tamní krajiny generuje riziko vzniku tornád obdobně, jako je tomu na rozsáhlých nepřerušovaných plochách v mnohých oblastech v USA. Posláním této myšlenky tedy budiž proto teze, že členitější a pestřejší krajina je kromě prevence rizik sucha nebo povodní také prevencí rizika vzniku tornád.
Spolupráce Ministerstva zemědělství a Ministerstva životního prostředí vyústila v další, zejména pro přírodu a kvalitu vody v ČR přínosný počin, totiž schválení strategie na budování nových kapacit, údržbu a obnovu skladovacích prostor na statková hnojiva. Společný materiál obou resortů už také posvětila vláda včetně prognózy potřebných nákladů v celkové výši 933 milionů korun. Rekonstrukce skladů pro navíc statková hnojiva je nutná ke splnění požadavků takzvané nitrátové směrnice, jejímž důležitým cílem je omezit kontaminaci povrchových i podzemních vod, k čemuž se členské státy EU v minulosti zavázaly.
Po letech odmlky se na tuzemské scéně opět objevil evergreen privatizačních kauz, totiž možný prodej národního podniku Budvar. Ten v minulosti svůj státní statut uhájil především jako regulátor možné expanze amerického koncernu Anheuser-Busch na tuzemský trh, ale také na trhy evropské, Američané ale mezitím našli způsob, jak svého produkty na tyto trhy dovážet, čímž strategická hodnota Budvaru významně poklesla. To v praxi znamená, že možný zisk z prodeje Budvaru nesplní podle všeho očekávání, která mohou někteří mít, což znamená, že příjmům státního rozpočtu by takový krok zas tak moc nepomohl. Teze, že stát „nemá vařit pivo“, je sice samozřejmě pravdivá, takže Budvar by se klidně prodat mohl, v současné době to ale není zrovna státní priorita, a tak by se také mělo na privatizaci Budvaru pohlížet.
