Veřejnost se s výrazem marže setkávala v minulosti především v souvislosti s „vysokými maržemi“ maloobchodních sítí prodávajících potraviny, přičemž marže měly v různých obdobích u různého zboží činit desítky procent, ale také i více než 100 procent. V poslední době se začal používat pojem marže (opět v podobě, která v zásadě ztotožňuje marži a zisk) v diskuzích a příčině vysokých cen pohonných hmot, a to stejně jako v případě potravin pouze v souvislosti s konečnými prodejci pohonných hmot, tedy čerpacími stanicemi. Má to sice svou logiku, protože spotřebitelé vidí jako viníky vysokých cen ty, od nichž příslušný produkt nakupují. O to více je ale třeba alespoň obecně rozebrat obvyklá obvinění, kdože si na vysokých cenách „mastí kapsu“.
A právě k tomu je vhodné vědět, jak má být správně vnímán pojem marže. Ten, jak již bylo řečeno, představuje rozdíl mezi cenou, za kterou bylo zboží zakoupeno, a za jakou bylo prodáno. Do tohoto rozdílu se ale promítají veškeré náklady vynakládané například na skladování příslušného zboží, a v každém případě náklady na mzdy těch, kteří zboží prodávají zákazníkům. Mezi nákladové položky je také třeba počítat pronájem příslušných prodejních prostor, náklady na zabezpečení zboží před krádežemi, náklady na energie, spotřebu vody a další položky, s nimiž je prodej každého zboží spojen. Samotný zisk prodejce je tak mnohem nižší, než je rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou, přičemž v oblasti potravin se pohybuje v řádech jednotek procent, a pokud má prodejce úmysl podpořit odbyt nějakých produktů, může být i nulový, nebo dokonce záporný, což se obvykle označuje jako „podnákupní ceny“, a i tato skutečnost bývá předmětem kritiky. Je ovšem třeba připomenout, že podnákupní nebo i podnákladové ceny (prodejce prodává zboží za méně, než za jakou je možné produkt vyrobit) nepředstavují podle platné legislativy porušení zákona, ale jsou považovány za formu marketingu, která ovšem nesmí představovat nástroj k likvidaci konkurence. Jaký zisk z prodeje pohonných hmot mají benzínové pumpy, netuším, ale podle všeho to bude podobné, jako při prodeji potravin, tedy v jednotkách procent. Ani pumpaři, a v drtivé většině ani prodejci potravin, tak nejsou skutečnými viníky rostoucích cen, neboť, především v současné době, je důvodem růst výrobních nákladů, jak na produkci zemědělských surovin, tak na výrobu potravin, tak ale také na zpracování a rozvoz pohonných hmot na čerpací stanice.
V obou případech představuje navíc značnou bariéru možných vysokých zisků vysoká oborová konkurence, a je vhodné si v této souvislosti uvědomit, že v ČR je největší koncentrace jak nadnárodních maloobchodních sítí, tak čerpacích stanic, a jednotlivé subjekty a sítě se vzájemně cenově hlídají. Rozdíly v cenách jsou tak spíše než vyjádřením rozdílné míry zisku dány atraktivitou lokalit, kde se příslušné prodejny nacházejí. Atraktivnější lokalita ale také většinou představuje vyšší náklady, například na pronájem nemovitosti nebo pozemku. Dodat lze jen, že výše zisků je v ČR u některých položek regulována, a přesto jsou ceny rozdílné, což platí mimochodem pro ceny vody. Vodohospodářské společnosti (dodavatelé pitné vody) mohou tak na základě cenového výměru Ministerstva financí vytvářet legitimně pouze maximálně sedmiprocentní zisk. Ani rozdíly v cenách vodného a stočného nejsou přitom vyjádřením míry zisku, ale specifických místních podmínek, jako je zdroj vody (povrchová nebo podzemní, přičemž podzemní je levnější) nebo stav vodovodní a kanalizační sítě, do které je třeba více nebo méně investovat.
